Nathanael se díval do Amandiny tváře a srdce mu bušilo.

 Už když ji viděl poprvé, poznal, že v sobě má vášeň a divokost, zrovna jako on. Ihned poznal, že pro něj bude dokonalou manželkou, i milenkou. Nyní ale dostal strach. Dívala se na něj, tak zvláštně. 

„Já..., já nevím." Vykoktala a zase zčervenala. 

„Nemusíš mít z ničeho strach, zlatíčko," pohladil ji po tváři, „není to nic neobvyklého. Ani nic, před čím, by ses musela stydět." Lehl si tak, aby ji dobře viděl do tváře, a jednou rukou, ji uvěznil pod sebou. 

„Poslouchej mě, Amando," povzdechl si, „tento vztah, musí být založený na vzájemné důvěře. Musíš mi stoprocentně věřit. Musíš vědět, že bych ti nikdy neublížil. Je to něco, co bude tobě, i mě, přinášet rozkoš, zlatíčko. Nikdy nepůjdu za nepřístupnou mez, kterou si stanovíš. Musíš vědět, že všechno co dělám, je jen a jen, pro naše potěšení. Pro moje, i tvoje." Zakroužil v její tváři.

 Dívala se na něj pomalu vyděšeně. Čekal samozřejmě, že bude vystrašená, ale její výraz, se mu vůbec nelíbil. 

„Zlatíčko," vydechl. Snažil se zformulovat své myšlenky, aby pochopila, „jsem už takový. Jsem dominantní, ve všech ohledech. Dominant každým coulem, a nic s tím neudělám. Ty jsi přirozeně submisivní. A spojení nás dvou, bude překrásné, věř mi. Všechno, co je v té místnosti, je vlastně jen, a jen, pro tvé potěšení. To, že ti naplácám tvůj nádherný zadeček, není trest, ale odměna. Mám to zcela pod kontrolou. Poznám, tvoje hranice. A za ně, nikdy nepůjdu. To že tě svážu, znehybním, a pak tě budu slastně mučit, a týrat tvoje tělo, je vlastně odměna pro tebe. Ty budeš ta, která bude dostávat veškerou slast ode mě. Mě vzrušuje již jen ta představa, si tě podvolit. Ta představa, že ti tím, co ti dělám, působím tak nepředstavitelnou rozkoš." Polkl a zhluboka se nadechl. Třesoucí rukou, ji pohladil po tváři. 

„Musíš mi věřit, zlatíčko. To je v našem vztahu, to nejdůležitější. Ať jde o mé podnikání a působení mimo naší rodinu, nebo jen o náš vztah. Tam venku, jsem, kdo jsem. Cos o mně četla, je jistě z velké míry pravda, ale musí to tak být. Nemám zábrany, zabít svého nepřítele, když to bude nutné. Pohybuji se i v nejtemnějším podsvětí, a mám na rukou krev. To je pravda, ale zde..., doma..., jsem jiný. Věř mi. Musíš to cítit. Musíš vědět, že bych ti nikdy neublížil. A až mi budeš opravdu věřit, pak se mi odevzdáš celá, a bez zábran. Tvá mysl, se oprostí od všech pochybností, a budeš si jen užívat toho, co ti provádím." S nadějí v očích, se na ní podíval. Ona ale sklopila zrak. 

„Je to..., je to zvrhlé." Zašeptala.

 Nathanael ztuhl. „Chceš říci, že jsem zvrhlí?" zašeptal s bolestí v hlase. Jakoby dostal ránu, přímo do srdce. Dobře mířenou.

„Tohle si opravdu myslíš? Doufal jsem, že jsi už poznala, jaký jsem. Že se mě nemusíš bát. A jestli máš pocit, že naše milování, bylo zvrhlé, tak to mě mrzí, Amando. Kdybych chtěl být zvrhlí, tak věř, že bych mohl. Mohl jsem si tě vzít, hned první den. Tvrdě. Násilně. Ty nemáš ani ponětí o tom, co je zvrhlost. A co by tě čekalo, kdybys nebyla mojí ženou. Kdyby ses stala ženou Carlo Condelli. Tehdy, bys poznala zvrhlost, Amando." Posadil se, a natáhl si svůj župan. Takový pocit bolesti u srdce, ještě neměl.

 „Tohle není zvrhlost," zašeptal ještě, „láska, a milování. Jakákoliv forma sexu dvou lidí, kteří se milují a věří jeden druhému a přináší jim to rozkoš..., není zvrhlost, Amando."