Dveře místnosti se otevřeli a dovnitř vplula Amanda. Nathanael ihned poznal, že ho znovu přišla vytočit.

 Při svém vstupu vypadala jak divoká kočka v lovu. Polkl, když spatřil její vnady, vměstnané do krátkých šatů, s hlubokým výstřihem, dosahujících sotva pod její zadeček. Byla krásná, vyzývavá a žádoucí. A chtěla být žádoucí, tím si byl jist. 

Jenže evidentně podcenila situaci a nečekala takové publikum. Zřejmě si představovala, že Nathanaelovo jednání bude probíhat maximálně za Leonovi přítomnosti. 

Pevně semkl rty. Ona přeci moc dobře věděla, že má přísný zákaz navštěvovat ho v jeho práci. Jenže k její smůle, Nathanaelovy nezbylo nic jiného, než hrát hru, kterou rozehrála. 

Všichni v místnosti, byli nejvyšší představitelé mafií, a její vstup se nedal nijak omluvit. Všichni do jednoho čekali, co udělá a jak se k této situaci postaví. 

Bylo nemyslitelné, aby jakákoliv žena porušila přísný zákaz. Něco takového neomlouvali, ale zároveň to do posledního z nich, byli pěkní prasáci. Již její minulý výstup s oním telefonátem, omluvili velmi rádi, neboť holdovali podobným choutkám, jako Nathanael.

 „Omluvíte-li malé přerušení," procedil Nathanael skrz zuby, „ale má žena evidentně nepochopila naší včerejší rozmluvu. A tudíž, bych ji rád upřesnil daná pravidla." 

„Počkáme! Samozřejmě! Času máme dost!" ozýval se jeden po druhém, a dychtivě sledovali, co se bude dít. Však jejich zvědavost, po posledním incidentu byla zcela evidentní.

 „Tak ty bys chtěla vědět, zda minulá noc, pro tebe byla trestem?" zavrčel Nathanael a změřil si svou ženu naštvaným pohledem. 

Amanda nasucho polkla. Opravdu nečekala něco takového, a toužila ho znovu popíchnout a vytočit. Všichni v místnosti se na ni dívali, a i ona pochopila, že přestřelila. Ale také pochopila, že musí dohrát svou hru dokonce. Už kvůli Nathanaelovy. Zalapala po dechu a nervózně popošlápla. 

„Já...," vykoktala, „jen jsem chtěla..."

 Nahtanaelův rozzuřený pohled ji usvědčil v tom, že tentokrát je vážně hodně vytočený. Nedal na sobě sice nic znát, seděl klidně, opřen do své kožené židle, ale přímo běsnil. 

„Chtěla jsem vědět," odvážila se, když došla k závěru, že ji nic jiného nezbývá a musí sníst, co si navařila, „zda můj včerejší trest, byl dostatečný?"

 „Obávám se, že ne!" pronesl pevným hlasem Nathanael po chvíli, „nebyl dostatečný, Amando! A přišla-li sis pro něj až sem, nemůžu tě zklamat." Jeho oči zajiskřily vztekem, když sevřel pevně v rukou opěradla židle. Pak zprudka vydechl.

 „Kalhotky!" zavelel a povytáhl obočí, na překvapenou Amandu, „svlékni si kalhotky!" 

Amanda zaváhala, pak ale pevně semkla rty a bojovně vystrčila bradu. Nakonec ale ze sebe za naprostého ticha v místnosti, stáhla ten titěrný kousek prádla a hodila ho po Nathanaelovy.

 Chytil bílou krajkovinu v letu a jeho oči zajiskřily. Přiložil si je k nosu a zhluboka se nadechl. Pak aniž by z ní spustil zrak, sáhl do přihrádky svého stolu. Amanda udiveně zamrkala, když se v jeho ruce objevila rákoska.

 „Jsem vždy připraven, na jakoukoliv variantu, „řekl klidně Nathanael a pokynul rákoskou ke svému klínu, „tušil jsem, že ji budu potřebovat!" S povytaženým obočím a očima upřenýma na svou ženu, poklepal rákoskou na svá kolena. 

Amanda otevřela ústa, hned je ale zavřela. Neměla na to co říci. Váhavě udělala krok směrem k němu a omluvně se zadívala do Nathanaelovy tváře. 

„Obráceně!" zavrčel, když si lehala na jeho kolena. Vůbec se mu nelíbilo, že by oni muži mohli obdivovat její krásnou a zmrskanou prdelku. 

Položil si ji hlavou k nim a vykasal její sukni. Pak bez dalšího varování udeřil. A znovu a znovu. A Amanda cítila, že tentokrát to nebyla hra. Tentokrát ji vyplatil tak, že ji do očí vyhrkli slzy. Nařezal ji. Vážně ji regulérně vyplatil tak, až ji celé pozadí pálilo. 

Ticho v místnosti, by se dalo krájet. Nikdo z mužů, si nedovolil se ani nadechnout, aby nepřišel byť o jedinou sekundu. 

Když Nathanael skončil, zcela klidně schoval rákosku do přihrádky a zhluboka se nadechl. Pohladil její horké pozadí, stáhl její sukni a naznačil ji, aby vstala. Měl na ni takovou zlost, jako snad ještě nikdy. Za to, k čemu ho svou nerozvážností donutila, zasloužila by si mnohem více.

 „Fajn!" vydechl, „to bychom měli, zlatíčko!" cedil skrz zuby, „doufám, že jsi pochopila! Teď běž, a opovaž se opustit zdi mého domu. Vrátím se večer!" Otočil se ke stolu a všichni do jednoho, konečně vydechli.

 „Přistoupíme k podpisu smlouvy." Řekl již klidně, ale jen Leon poznal, kolik mu to dalo práce.