Lord Nicholas se zamračil a znovu se zadíval do svého talíře na stole. Jeho gentlemanské vychování ho nutilo k pohostinnosti, i když právě v tuto chvíli, by nejraději Waltra Brodyho vytáhl za klopy ze židle a vyhodil.

 Nacházeli se totiž u večeře a Avery sedící proti němu, měla po své pravici právě jeho. A jak se zdá, Waltr Brody byl okouzlující společník. Avery se smála jeho vtipům a poznámkám a Nicholase píchl osten žárlivosti. 

Nevnímal už pomalu ani co jí. Ani Christiana, který seděl vedle něho. Třikrát ho musel oslovit, aby ho vůbec vzal na vědomí. Žárlivost v něm pomalu, ale jistě bublala a kypěla tak, že měl chuť vyzvat svého soka na souboj.

 Až se sám sobě dovil tomu, co cítí. Ani si nepamatoval, že by kdy cítil takovou žárlivost, a že by měl tak majetnické sklony. Ale Avery byla jeho. Když si vzpomněl na milování s ní, v rozkroku mu i proti jeho vůli zacukalo touhou. Byla jeho, tím si byl jistý. I ona po něm toužila. A o pocit, který přitom zažíval, se nenechá připravit za žádnou cenu. 

Když se Waltr Brody už po několikáté sklonil k Avery s nějakou vtipnou poznámkou, málem po něm hodil pohár, který právě svíral v dlani. 

„Kruci!" Procedil skrz zuby. Vztekle mrštil ubrouskem o stůl a vyskočil ze židle, „Chci s tebou mluvit! Hned!" Obrátil se na Christiana, a pak téměř vyběhl ze dveří. 

Když Christian vešel do Nicholasovy pracovny, chodil právě po pokoji, jako lev kleci. Zastavil se jen na malý okamžik, když vstoupil dovnitř, pak ale pochodoval dál. Co chvíli na něj hodil naštvaný pohled a zhluboka se nadechl, jakoby chtěl něco říct, pak to ale spolkl. 

„Dle tvého rozpoložení, příteli, jedná se o něco důležitého." Nevydržel to už Christian, i když mu bylo jasné, co Nicholase tíží.

 „Ožením se s Avery," vydechl Nicholas náhle a zastavil se pár kroků od svého přítele, „Tudíž tě žádám o její ruku." Vysypal to ze sebe tak rychle, jakoby se bál, že kdyby to neudělal, už by odvahu nenašel.

 „Není nikdo, komu bych dal své požehnání tak, jako tobě, Nicholasi. Ale..., jsi si jistý? Přeci jen..."

 „Co?!" vyštěkl lord Nicholas, „Její děti miluji tak, jakoby to byli mé vlastní. Vlastně..., někdy mám pocit..." zasnil se a zadíval se kamsi skrz zeď. Pak ale mávl rukou a povzdechl si, „Kruci! Toužím po ní tak, že z toho šílím, Christiane. Dokonce se u mě vyskytli majetnické sklony," řekl s neuvěřením „mám chuť zabít každého, kdo se k ní přiblíží. Toužím po tom, aby byla moje. Navždy. Jsou chvíle, kdy mám pocit..., jako bych ji znal už dlouho. Jakoby všechno co cítím, už jsem někdy zažil. Nedokážu si to vysvětlit, ale já..." povzdechl si a prohrábl si své dlouhé vlasy třesoucí se rukou.

 „Samozřejmě, že máš mé požehnání, příteli," zašeptal Christian, „Ovšem..." 

„To už jsem promyslel..." skočil mu do řeči, „Hned zítra pojedu za králem a požádám ho o svolení k sňatku. A tebe prosím, abys mi u krále vyjednal slyšení." 

Christian přikývl. Byl rád, že se jeho přítel konečně rozhodl. Nicméně měl strach, že se dozví pravdu. Dřív, než na ni přijde sám. A nyní ovšem netušil, jak se k tomu Nicholas postaví.