„Slečno Avery, lord Nicholas si přeje, abyste za ním přišla do jeho pracovny." Řekl majordomus, když Avery po snídani spěchala do svého pokoje, aby se převlékla. Měla v plánu Chloe vzít na procházku, aby si s ní mohla nerušeně popovídat a trochu ji poznat.

 „Jistě, Arture, jen co se převléknu."

 „Obávám se, že lord Nicholas nerad čeká. Měla byste jít hned, slečno Avery." Odvětil skoro netrpělivě majordomus. 

„Ach dobře, ale proč s námi lord Nicholas neposnídal?" Neodpustila si pichlavou poznámku. Bylo ji jasné, že ještě teď musí trpět kocovinou.

 „Lord nikdy nesnídá, slečno." 

„To se dá očekávat. Vzhledem ke způsobu jeho života, že ano?" 

„Obávám se, slečno, že ho soudíte moc přísně," zamračil se majordomus, „Lord má jen špatné období. Věřte, že až ho poznáte, změníte názor." 

„Po včerejším výstupu, o tom dost pochybuji."

 „No slečno, věřte, že vzhledem k tomu, jaké utrpěl lord nepříjemné zranění, se zachoval ještě dosti důstojně." Avery se začervenala. Jak se zdálo, majordomus měl lorda Nicholase rád a vážil si ho. Trochu se i zastyděla. 

„Ach..., myslíte, Arture, že bych se mu měla omluvit?" Změna výrazu jeho tváře, ji téměř rozesmála. Najednou se rozzářil, jako sluníčko.

 „To by bylo, na místě, slečno. Chápu, že jste lorda viděla poprvé a hned v tak nepříjemné situaci, ale věřte, že časem na něj názor změníte." 

„Vy ho znáte již dlouho, Arture,není-liž pravda?"

 „Ano, slečno. Znám ho od plenek. Celou jeho rodinu," zadrhl se mu hlas, „A teď prosím..." ukázal na jedny ze dveří a spěšně odešel, aby skryl své dojetí.

Avery zaťukala na těžké, masívní dveře, a když se zevnitř ozval mužský hlas, vstoupila, a s údivem zjistila, že se nachází v obrovské a nádherné knihovně. Zdi byli od shora až dolů, pokryty policemi plnými knih. I uprostřed pokoje stála police obtěžkána drahými svazky starých rukopisů. 

„Zřejmě si teď říkáte, jak je možné, že ten muž, kterého jste večer potkala, umí vůbec číst?!" Ozvalo se od okna a Avery sebou trhla. Opravdu ji něco takového, prolétlo hlavou. 

Pod oknem stál dřevěný, masivní, vyřezávaný stůl a od něj se právě zvedl lord Nicholas. Avery málem vykulila oči. Vypadal úžasně. Na sobě měl jen bílou, polo rozhalenou košili, která odhalovala jeho mohutnou hruď porostlou černými chloupky, na nohou vysoké boty a černé, přiléhavé kalhoty, které nebezpečně obepínali jeho svalnatá stehna. Vlasy měl staženy černou stužkou a jeho tvář byla oholena. Jen nepatrné strniště dle poslední módy, dodávalo mu ještě více sexappealu. 

 Avery se málem podlomila kolena. Nikdy se jí ještě nestalo, aby na ni nějaký muž, tak zapůsobil. Lord Nicholas byl bezpochyby krásný mužský, to mu nemohla upřít. 

„Ach máte pravdu. Něco takového, mě opravdu napadlo." Vyhrkla. Jako vždy, nedokázala mluvit jinak, než co jí na mysl přišlo. 

Měla s tím vlastně problémy už od dětství. Nikdy nedokázala zaobalit lež do hezkých řečí. Vždy, a za každých okolností mluvila pravdu. Už jako dítě s tím bojovala. Jiné děti se vymlouvaly a sváděli vinu jeden na druhého, a ona vždy šla s kůží na trh. Ať se dělo co se dělo. Nedokázala si prostě pomoci.