„Můj lorde," uklonil se Artur, když vstoupil do jeho pracovny, kde popíjel s Christianem, „dva pánové, Waltr Brody a Rolf Candy, žádají o přijetí." 

„To jsou moji společníci. Už zřejmě moc dlouho využívám tvé pohostinnosti, a přišli se přesvědčit, zda ještě žiji." Zakřenil se Christian. Ale až tak doslova to nebylo. I on byl samozřejmě ze stavu, ve kterém se jeho přítel nacházel nešťastný, a tak ho napadla malá lest. Chtěl Nicholase trochu popíchnout. Co jiného by také mohlo napadnout právě jeho. Největšího prostopášníka v Londýně?

 „Ať vstoupí, Arture." Přikývl Nicholas. Dva muži, tak přibližně staří jako oni dva, vstoupili do pokoje. Bujaře se přivítali s Christianem, a se vší úctou s hrabětem. Přijmuli sklenku a posadili se do křesel proti nim. 

„No, už jsme se báli, co je s tebou, Christiane," řekl Rolf, když se přivítali s lordem a prohodili pár slov, „všechny ženy v Londýně pláčou nad tvou ztrátou. Nedovedeš si představit ty řeči, které vedou, když ses už takovou dobu neobjevil na žádném z večírků." 

„Nedivte se," rozesmál se Christian, „i já, potřebuji od toho ženského pokolení, trochu klidu, abych dobral sil."

 „Mimochodem..." vložil se do rozhovoru Waltr, „když už jsme u toho ženského pokolení..., potkali jsme na chodbě tvoji sestru. Je čím dál krásnější..., stále nezadaná?" Nicholas zpozorněl. Do teď se mu muži líbili, vlastně se i docela bavil, ale náhle Waltra viděl v jiném světle. 

„Proč se ptáš?" Povytáhl Christian obočí ledabyle. 

„Jen jsem přemýšlel...," pokrčil Waltr rameny, „přeci jen už mám na čase, abych se usadil a našel si ženu. A tvoje sestra, zdá se mi ideální..., je krásná a chytrá. A myslím, že z ní bude dobrá žena a milenka. Tak jsem..." 

„Jestli vám ale neušlo, má také dvě děti a je to vdova." Zamračil se Nicholas. 

„Ne, lorde Carpentere. Toho jsem si vědom. A pak..., nevadí mi to. To je jen malá nepříjemnost..."

 „Tak nepříjemnost?!" vyprskl Nicholas a vyskočil ze židle, jako když do něj střelí, „Její děti jsou pro vás nepříjemnost?!" Hodil po něm nenávistným pohledem. Měl chuť po něm skočit a zakroutit mu krkem. Jeho slova ho tak rozpálila, a ani nevěděl proč. A když se na něj nyní díval, připadal mu jako nějaký floutek, kterému jde jen o jedno. 

„Nerozčiluj se Nicholasi," pokusil se ho uklidnit, Christian, „Waltr to tak nemyslel. Znám ho a ručím za něj. Byl by z něho dobrý manžel. Kdyby se usadil, samozřejmě."

 „Tak kdyby se usadil?!" hodil po něm naštvaný pohled, „To jsi její bratr?! Měl bys myslet na její dobro, ne na to, jak se ji rychle zbavit!"

 „Však myslím," zamrkal Christian, a přešel jeho poznámku, jakoby ji neslyšel, „Ale chápej i ty mě, příteli. Má dvě děti, je sama a já nemůžu neustále bdít nad její bezpečností. Rád bych, aby se našel někdo..."

 „Někdo, pro koho budou její děti pouhou nepříjemností?! To nemyslíš vážně?!" Křičel Nicholas už značně rozezlen.

 „Nechci se vměšovat do vašeho rozhovoru," vztáhl ruce Waltr v obranném gestu, proti Nicholasovi, „Ale neměla by do toho co říci sama Avery? Mám pocit, že se jí líbím, a že by ve mně zalíbení mohla najít."

 „Tak na to zapomeňte!" vyštěkl Nicholas, „Jedině přes moji mrtvolu!"

 „Ve vší úctě k vám, lorde Carpentere, toto není vaše věc. Je to obchod mezi mnou a Christianem."

 „Tak obchod?!" Nicholasovi skoro přeskočil hlas. Vrhl se k němu a chytil ho pod krkem. „Mám chuť vás vyzvat na souboj, pane Waltře Brody!"

 „Tak dost, pánové," Christian chytl Nicholase, aby ho od Waltra odtáhl, „Dva z mích nejlepších přátel, spolu bojovat nebudou. Za to žádná žena nestojí."

 „Kruci!" vysmekl se mu Nicholas rozzuřeně, „Stojí! Avery za to stojí! A ty bys to měl vědět!"

 „Vážně? Změnil jsi názor?"

 „Jo! Změnil!" vyštěkl,  „Avery je moje! Její děti miluji, jakoby byli moji vlastní a..." Tři muži na něj zůstali zírat a Nicholas se zarazil. Na moment se cítil nepatřičně, a snad i trapně, ale vzápětí ho znovu přepadla představa, že by o ni přišel. To si však vůbec nedovedl představit. Ne po tom, co se mu oddala. Co v její náruči zažil tak neskonalou slast a pocit štěstí. Pocit, že může být milován a chtěn. „Avery je moje milenka," otočil se na Christiana, „svolila k tomu, a já..., pakliže bude chtít, učiním z ní, svou ženu."