Avery položila ruku na jeho nahou hruď a vzhlédla k němu. Zhluboka oddychoval a díval se do její tváře. Neučinila to původně úmyslně, ale poznala, že ho její gesto rozrušilo. Jakoby se bál i pohnout, a čekal, co udělá.

 Bylo jisté, že on první krok nikdy neučiní. Na to byl moc přísně vychován, a jeho čest byla pro něj vždy přednější, než jeho potřeby. Ale také ji neodmítne, tím si byla jistá. Jeho vzrušení přes upnutou látku jeho kalhot, nemohla přehlédnout. Dokonce snad cítila pod svou dlaní, jak mu divoce bije srdce. A jeho dech nabíral na intenzitě stále více.

 Dodala si odvahy a jemně přejela prsty po jeho vypracovaném břichu. I jí se srdce rozbušilo jako na poplach a nedokázala zastavit svůj zvedající se dech.

 „Nemusíte se omlouvat, lorde Nicholasi," zašeptala, „Třeba jste mne již viděl. I kdyby jenom ve snu." Řekla šeptem, a aniž by přerušila jejich oční kontakt, stáhla mu ze zad košili.

 Nechal se. Jen se lehce pohnul, aby ji to usnadnil. Díval se na ni a náhle si připadal, jakoby jeho nohy přirostli do země. Tiskla se k němu a dotýkala se ho tak jemně a s takovou něhou, že se vzrušením roztřásl.

 Dokonce mu připadalo, že po něm opravdu touží. Nebylo to z její strany hrané divadlo, jaké by se mu dostalo v nevěstinci. Ani strpěný tělesný kontakt, který s nechutí jednou dovolila Elisa. Bylo to jiné. Vzrušující. Opravdové. I ona se touhou třásla tak, že měl strach, aby se každou chvíli nesvezla k jeho nohám. I ona ztěžka dýchala.

 Hladila ho po břiše, a když se dotkla jeho opasku, vzhlédla k němu zamlženým pohledem. Nechala ruku tak. Jen ji přitiskla na jeho ztopořené mužství pod tenkou látkou a vydechla. 

Najednou se na ni nedíval jako na ženu lehkých mravů. Opravdu její tvář byla rudá a její oči mu prozradili, že se stydí. Nevěřícně zatřásl hlavou k odporu. Vůbec tomu nerozuměl, ale nyní neměl ani kapacitu na to, aby mohl přemýšlet.

 „Toužíš po mně." Zašeptal nevěřícně, a najednou zatoužil po tom, aby mu to potvrdila. A hlavně, aby jí to uvěřil. Jenže když se na něj podívala, vůbec nezapochyboval. 

„Nesmírně, Nicholasi," dostala ze sebe a oči se jí zalili slzami. Byli to slzy lásky, vášně a touhy, ale nedokázala jim zabránit, „I já mám totiž sen. Sen, který se stále vrací noc co noc. Že se milujeme, Nicholasi. Všude..., kde si jen umíš představit." Udiveně zamrkal a několikrát se zhluboka nadechl, jakoby nemohl uvěřit jejím slovům. I jemu se každou noc zdá o tom, jak se s ní miluje. „Zde..., ve tvém pokoji. V koupelně a ve tvé pracovně. V zahradě pod vysokým dubem. A dokonce..., i v lovecké chatě, kde jsi mne zachránil před bouří." 

Nicholas znovu zavřel oči a tiše zasténal. Další tupá bolest, se ozvala v jeho hlavě. Její slova ho tak rozrušila a vzrušila zároveň, že se už nedokázal ovládat. Jakoby viděla do jeho hlavy. Jakoby četla jeho myšlenky. Jakoby cítila vše, co on.

„Můj bože," vydechl, a pak ji bez varování popadl do náručí, „ I já po tobě toužím, Avery. Nesmírně. A tak mocně, že nemůžu myslet na nic jiného, jak na tebe. Připadám si jako šílený. A jestli se s tebou teď nepomiluji, tak zřejmě přijdu o rozum."