Nicholas Williams Jameson Carpenter, devátý hrabě z Kromwellu, vztekle zavrčel a pustil tu hroznou ženskou ze svého sevření. Už hodně dlouho se necítil tak, jako nyní. Přímo vzteky bez sebe.

 Už několik let měl pocit, že ho nedokáže nic rozhodit. Rezignoval na všechno okolo sebe, i na život. Bylo mu vlastně všechno jedno. Jakoby jeho žena, z něho vysála všechen život.

 Dlouhých pět let, se snažil ji změnit a neustále jí omlouval. Dokonce obviňoval sám sebe, jestli na nic moc netlačí, místo toho, aby ji přivedl k rozumu. Toužil po synovi. Dědici svého titulu, ale Naomi mu ho odmítla dát. Tvrdila, že porodem se její krásné tělo změní, a že si ho nevzala proto, aby rodila děti. 

Rozhazovala jeho peníze plnými hrstmi, a on se pokaždé, když už mu došla trpělivost a rozzlobil se, nechal zmámit jejími sladkými řečmi. Zas a znova odpouštěl její výstřelky a dokonce i nevěry.

 Zprvu nevěřil řečem o její prostopášnosti. Nevěřil, že je schopná se vyspat snad s každým mužem, který se jí líbí. Dlouho odrážel ona nařčení svou zlobou. Sám se nikdy na jinou ženu ani nepodíval. Rod Carpenterů byl svým ženám vždy bezpodmínečně věrný, ale v den, kdy ji našel ve své posteli s jedním z jeho sloužících, pochopil, jaký byl hlupák. 

Jenže místo aby ji vykázal, stáhl se do sebe a zcela rezignoval. Najednou mu bylo všechno fuk. Místo toho, aby se dal rozvést, jakoby trestal sám sebe za svou blbost, že se nechal omámit ženskou krásou.

 Naomi vycítila příležitost a odstěhovala se do jeho domu v Londýně, aby byla blíže zábavě, večírkům, a hlavně svým milencům. Jednou za čas se tu ukázala, aby ho opět trochu vyždímala a on nikdy neřekl ne. Prostě beze slova vypsal šek a dal jí ho.

 Svou bolest a zlost, začal zahánět alkoholem a děvkami. Vlastně uplynulé tři roky nedělal nic jiného, jak pil a pelešil se v nevěstincích. 

„Přines mi do pokoje led a ručník." Zavrčel Nicholas na Artura, když procházel kolem něho. Ještě teď cítil v rozkroku, jakoby mu hořely genitálie. Ta ženská ho nakopla tak, že se mu před očima zatmělo. Jestli ještě někdy bude mít dědice, tak to bude zázrak. I když, už je to vlastně fuk, pomyslel si, a téměř se rozutíkal do svého pokoje. 

Vztekle praštil dveřmi pokoje a začal se svlékat. Pak přičichl ke svému oděvu. Vážně tak páchne? Co si ta ženská vlastně myslí?! 

Už dlouho se mu nestalo, aby mu někdo tak moc hnul žlučí. Ani jeho žena, ta mu byla dávno ukradená, i kdyby roztáhla nohy celému Londýnu. Ale tahle malá, zrzavá a střapatá divoška, jakoby se mu dostala pod kůži, hned při prvním jejím slovním výpadu. 

Jen tak ve spodkách, do půl těla nahý, začal rozzlobeně pochodovat po místnosti. Ani nezaregistroval, když se ozvalo zaklepání, a do pokoje vstoupil Artur. 

„Přinesl jsem vám, co jste žádal, můj Lorde," podal mu v pytlíku a ručníku zabalený led. Nicholas překvapeně povytáhl obočí. Jak mohl jeho majordomus vědět, na co to potřeboval? I když neměl by se tomu vůbec podivovat. Znal ho od dětství a někdy mu byl spíše otcem, než sloužícím. „Přiložte si to na holou kůži, můj Lorde." 

„Jak víš, že..." Vydechl Nicholas, sedl si do křesla a vložil si pytlík pod spodky, do rozkroku. 

„Měl jste stejný výraz, jako tehdy, když vás tam nakopl váš bratr, můj Lorde." 

„To mi bylo patnáct, Arture."

 „To ano, ale jste stále stejný. Samozřejmě až na nějaké maličkosti..., jako je vaše neoholené, několikadenní strniště, nebo..."

 „No dobrá, dobrá..." zamračil se Nicholas. Moc dobře věděl, na co naráží, ale od Artura si jeho poznámky líbit nechal, „vím, že jsem se tentokrát trochu zdržel, ale..."

 „Tentokrát, můj Lorde?" povytáhl majordomus obočí, a když ho Nicholas zpražil káravým pohledem, pokynul hlavou a hnul se k odchodu. 

„Počkej..., co ta ženská? Opravdu je guvernantkou mojí dcery?" 

„Je hezká, že ano můj Lorde?"

 „Ani jsem si nevšiml!" Zamračil se, „Ale děkuji ti. Vyřídím si to s ní zítra." Všiml si ale moc dobře. Už dlouho ho nějaká žena tak neokouzlila, jako ona.