Když Nicholas vstoupil do stáje, všude byla tma. Byl již večer a světlíky už nevstupovalo dovnitř žádné světlo. Artur mu sdělil, že Christian na něj čeká zde, a i když mu to připadalo zvláštní, nakonec se do stáje vydal. 

Vstoupil dovnitř a rozhlédl se kolem. V té tmě viděl jen nepatrné obrysy a jen jeho koně zařehtali, když poznali svého pána. 

„Kruci!" Zaklel vztekle, když narazil do džberu na zemi. Artur musel Christiana přeslechnout, napadlo ho a otočil se zpátky k odchodu. V tom se ozval výkřik, a do něčeho narazil.

 „Co tu chcete?!" Vykřikl hlas, a když se o onu osobu nechtěně opřel, zatmělo se mu před očima.

 „Kruci! Ty potvoro!" Zaklel Nicholas, a chytil se v rozkroku.

 „Lorde Nicholasi? Nevěděla jsem, že jste to vy." 

„To jsem si mohl myslet!" zaúpěl, stále se držíc genitálií, „Zase vy?! Co tu kruci děláte?!"

 „Já..., utekla mi fretka a chlapci bez ní neusnou. Tak jsem..., jak to myslíte, zase vy? Máte pocit, že už jste někdy něco podobného zažil?" Na moment nebo dva se zarazil, pak ale zatřásl hlavou k odporu. 

„To bych si pamatoval! Máte sakra dobré reflexy!" zasténal přidušeně, „A teď mne omluvte. Nemám v úmyslu ve vaší přítomnosti setrvávat déle, než je bezpodmínečně nutné!" Hodil na ni naštvaný pohled a vyrazil ze dveří. Avery ho dohonila na chodbě domu, ještě pod schody. 

„Tak vy se mi vyhýbáte, lorde Nicholasi?!" Zakřičela do jeho zad. Měla v úmyslu ho vyprovokovat, stůj co stůj. Opravdu se jí vyhýbal, jak jen mohl, a bylo jí jasné proč.

 Christian měl pravdu, zavařila si. Byl k ní chladný, a tak jak ji před tím vyhledával a trávil s ní tolik času, kolik jen mohl, tak se jí teď stranil. Dobrá, ale řekla si. Když v ní vidí děvku, bude se tak chovat. Nic jiného jí ani nezbývalo. Potřebovala, aby s ní mluvil. Aby se jí otevřel. Aby si vzpomněl, a když nedostane podnět, tak se to nikdy nestane.

 „Snažím se!" zavrčel, „Ale jak koukám, vy mi stejně nedáte pokoj!"

 „Hmm. Zajímalo by mě..., proč jste najednou tak nedůtklivý. Dříve jste takový nebyl!" 

„Zřejmě jste dost dobře nepochopila, co jsem vám posledně říkal!" zamračil se na ni, „Jste všechny stejné!" Řekl opovržlivě. 

„Chcete říci děvky?" Povytáhla obočí a založila si ruce na prsou.

 „Přesně tak, lady Avery! A já myslel, že vy jste jiná! Ale to je fuk..." Mávl rukou, ale než se stačil otočit k odchodu, Avery pokračovala. 

„Hmm, já si také myslela, že jste jiný! Že máte víc odvahy! Slíbil jste, že se stanu vaší milenkou a zatím..." vykřikla a sledovala, jak se Nicholasova tvář mění zuřivostí. Udělal krok směrem k ní, „Zatím máte strach. Místo abyste mne..." Udělal další krok a vzápětí ji vší silou přišpendlil ke stěně. 

„Mlčte, kruci!" Zavrčel ji do obličeje. 

„A taky nějak moc klejete! To jste dříve nedělal!" 

„Ještě slovo, a vážně se neznám, lady Avery!" cedil do jejího obličeje, zelený vzteky.

„Jste teď také stále naštvaný, a já nevím proč! Jste jak bubák!"

 „Sakra! Ženská!" Vyprskl, „Vážně si koledujete!" 

„Ano, lorde Nicholasi? A o co si koleduji? Stejně jenom pouštíte hrůzu..." Chodbou se ozval mohutný Nicholasův výkřik. Pak vztekle praštil pěstmi do zdi, vedle její hlavy. 

A následující okamžiky, sehráli se tak rychle, že to ani Avery nedokázala postřehnout. Na schodech spatřila Christiana s Arturem, ale Nicholas zřejmě vnímal jen svůj vztek. Opřel svou nohu o stěnu, a přehodil si Avery jako pytel brambor přes své lýtko. Vykasal ji sukni, a pak ji bez varování vyplatil. Naplácal ji na zadek tak, že i Avery zůstala v úžasu. 

„Vy..., vy jste mi nařezal?" Vykulila oči, když ji ze sebe shodil. Pak její pohled sklouzl k překvapenému Arturovy a vysmátému bratrovy. 

„Jistě, lady Avery," pronesl Nicholas už o poznání klidněji, „Předpokládám, že ani váš bratr nebude mít proti tomu námitek a nebude vyžadovat souboj."

 „Ani v nejmenším, příteli," ozval se vysmátý Christianův hlas, „Máš mé svolení, kdykoliv budeš potřebovat." Averynin naštvaný pohled s úsměvem ignoroval.