Čas běžel a Nicholas zjišťoval, že se cítí tak šťasten, jako snad ještě nikdy za celý svůj život. Trávil s Avery a dětmi co nejvíce času a dokonce je kolikrát i pod různými záminkami vyhledával.

 Chodíval s nimi na procházky, seděl s nimi v zahradě a Averyniny dvojčata si oblíbil tak, že si nedovedl představit, že by Avery jednoho dne z jeho panství odešla. Nejhorší a nejtrýznivější, byla ale jeho fyzická potřeba. Toužil po Avery. A s každým dalším dnem, víc a více. 

Vzrušovalo ho na ni snad všechno. Její inteligence, humor, laskavost. Její smích, a dokonce i to, když se mračila a hubovala své syny. Jako žena zdála se mu výjimečná. Dokonce ho napadla i myšlenka, že by si dokázal představit, že by se stala jeho ženou. 

„Zajedu si do Londýna, Christiane." Řekl Nicholas, jednou večer. Stál u okna své pracovny a díval se ven.

 „Chápu. Máš na mysli, navštívit podnik madam Baterly?"

 „Jistě. Nejsem na to právě pyšný, ale nic jiného mi nezbývá. Jsem bez ženy už tak dlouho, Christiane, že si ani nepamatuji, kdy to bylo naposledy." 

„Jo, já vím. Po dobu tvého manželství, držel jsi celibát, když tvá žena odmítala tělesný kontakt," přikývl Christian chápavě, „Mě se nemusíš zpovídat, příteli. Chápu mužské tělesné potřeby. Zvláště, když máš pod nosem takové pokušení."

 Nicholas se na něj otočil a udiveně povytáhl obočí. Pochopil narážku svého přítele, a popravdě, i zapřemýšlel o tom, že by se ho zeptal na jeho názor, zda se může Avery dvořit.

 „Máš na mysli svou sestru?" 

„Jistě, viděl jsem, jak se na ni díváš, Nicholasi. A ona na tebe. Líbí se ti." 

„To nepopírám, ale..., netruchlí ještě? Přeci jen..." 

„Ten čas už uběhl. Myslím, že je zcela připravena na nový vztah. Máš mé svolení, příteli. A co se týká jejích dětí..." 

„Ty jsem si zamiloval tak, jako kdyby byli moji. Ostatně..., vždy jsem toužil po dědici..." 

„Pak není problém. Co víc bych si mohl pro Avery přát? Neznám čestnějšího muže, než jsi ty."

 Nicholas zamyšleně přikývl. Pak zazvonil na zvonek a ve dveřích se během pár chvil objevil majordomus. 

„Nech mi připravit kočár, Arture. Pojedu do Londýna."

 „Do Londýna, můj lorde?" Povytáhl majordomus překvapeně obočí, „Jste si jistý?"

 „Samozřejmě, Arture. Je s tím snad nějaký problém?" Udiveně se zamračil. Vážně mu někdy přišlo, že se k němu všichni chovají tak nějak zvláštně. Jako kdyby kolem něho stále chodili po špičkách a hlídali ho. Hlavně Artur. Choval se k němu vždy, spíše tak trochu jeho otec, ale poslední dobou se mu zdálo, že by ho nejraději zamkl v pokoji. 

„Žádný problém," vložil se do rozhovoru Christian, „lord Nicholas, je svobodný muž, Arture. V tuto chvíli určitě, a díky bohu..., zdravý muž, který má své potřeby. A já ostatně také..., takže pojedu s ním." 

„Jistě," uklonil se majordomus rozpačitě, „takže večeřet nebudete? Jaké vysvětlení pro vaši nepřítomnost mám sdělit lady..., ehm..., kdyby se někdo ptal, samozřejmě."

 „Jaké vysvětlení?" zaváhal Nicholas. Opět se cítil jako školák, při něčem přistižený, a nevěděl proč. 

„Pravdu, Arture," zasmál se Christian, „Přeci to není hřích, a jak jsem řekl..., lord je svobodný muž, a má své potřeby."