O téměř deset měsíců později

 Nicholasova rekonvalescence, trvala nakonec déle, než by předpokládali. Konečně nastal ale čas jeho návratu.

 Avery stála v pokoji u okna a vyhlížela kočár s jejím bratrem a mužem. Lady Evelyn s Chloe si zatím hráli s malým Williamem a Mauricem. Byl jim již téměř rok a byli na svůj věk značně čilí. Jejich chůze ještě mnohdy skončila pádem, ale nebyli k zastavení. Dokonce se snažili už žvatlat a používat slova. 

Avery se s tlukoucím srdcem dívala z okna. Nemohla se Nicholase dočkat. Za celou dobu ho ani jednou neviděla, protože doktor tvrdil, že by to pro něho nebylo dobré. V sanatoriu ho navštěvoval jen Christian a každou změnu ji vždy hlásil, ale jeho paměť, se nevracela.

 Nyní byl již po fyzické stránce zcela zdráv, ovšem jeho paměť nesahala dále, než k Elisině smrti. Neměl ani ponětí o tom, že má dědice. A dokonce dva. Že jí miluje, a ona jeho tak moc, že by pro něj zemřela.

 Nejhorší ale bylo, že doktor zakázal vyvolávat jeho vzpomínky násilně. Musel si vzpomenout sám a postupně, protože tvrdil, že by mu to jinak ještě více uškodilo. 

To ovšem znamenalo, že se mu nebude moci vrhnout kolem krku. Že ho nebude moci políbit a předvést mu jeho syny. A že se s ním nebude moci pomilovat. Bude mu představena jako Christianova sestra, která po ztrátě manžela zůstala sama se dvěma syny. Jako Chloina guvernantka. Jako někdo cizí, a ona bude doufat, že si k ní a k synům, znovu najde cestu. Že si postupně vzpomene na vše, co spolu prožili.

 Ta představa byla ovšem stresující a bolestivá. Byla ale ráda, že Nicholas vůbec přežil. A byla rozhodnuta udělat vše, aby byl zase jejím právoplatným a milujícím manželem.

 Když konečně kočár zastavil před domem a do pokoje vstoupil její bratr, následován Nicholasem, málem se sesunula k zemi. Její muž byl nádherný. Byl snad ještě větší a mužnější, než si ho pamatovala a ona měla co dělat, aby se mu nevrhla okolo krku. 

Christian na ni vrhl soucitný pohled, když Nicholas váhavě pozdravil. Radostně se přivítal s Chloe, lady Evelyn i Arturem, a pak se otočil k ní. 

„To je moje sestra, lady Avery, Nicholasi," usmál se Christian, „Jak jsem ti o ní vyprávěl. Ztratila manžela a lady Evelyn se jí laskavě ujala. Doufám, že ti to nevadí?" 

„Ne, vůbec ne," zašeptal Nicholas a zabodl svůj pohled, do jejích očí, „Slyšel jsem, že máte dva syny, lady Avery." Řekl téměř zasněně, a když přikývla, lehce se usmál. 

„Ano, lorde Nicholasi," dokázala ze sebe Avery stěží dostat a ukázala do rohu pokoje, kde si oba dva na zemi hráli se svojí starou chůvou, „Williams a Maurice. Jsou to dvojčata, můj lorde." Ztěžka polkla, aby zahnala slzy deroucí se jí do očí. Nicholasův pohled tím směrem, jí totiž znovu prozradil, jak moc toužil po svém dědici. Jen přikývl a znovu se na ní zahleděl.

„Je mi velkou ctí, že poznávám sestru svého nejlepšího přítele, lady Avery. Buďte vítána v mém domě. Vy, i vaši synové." Sklonil se, aby políbil její ruku. Už ten letmý polibek a dotyk, ale jako by zapříčinil bouři, v obou dvou. Avery se zachvěla a Nicholas zprudka vydechl. Pak se téměř vyděšeně odtáhl, jakoby ho její kůže popálila. 

„Sejdeme se u večeře, jestli mne omluvíte," vydechl, „Jsem velmi unaven." Ještě několik vteřin pátral v její tváři, a pak kvapně odešel.