Nicholas se pokusil pohnout na prohnilé matraci, ale měl pocit, jakoby měl celé tělo jako v jednom ohni. Už třetí den ležel zavřený v jakési sklepní místnosti a pomalu mu docházeli síly.

 Místnost měla jen malé okénko, které pouštělo dovnitř jen minimum denního světla, a kromě prohnilé postele a jedné židle, zde nebylo vůbec nic. Bylo zde vlhko a zima.

 Ležel zcela nahý, připoután za kotníky železnými okovy k posteli. A už tři dny, nejméně třikrát za den, se otevřely dveře, a dovnitř vstoupil Rafeel Kingsley, se dvěma jeho gorilami. 

Kingsley si vždy sedl před postel na židli, a díval se, jak ho ti dva muži bijí. Ruce měl volné, aby se mohl bránit, ale dlouhé tři dny týrání, ho vysílilo. Také hlad. Dostával jen plesnivý chleba a vodu.

 Když znovu uslyšel v zámku zarachotit klíč, pokusil se otevřít oči. Jenže jeho obličej byl nateklí a samá modřina. Měl monokly pod očima a pro otok ve tváři, skoro nic neviděl. I jeho tělo, bylo už slabé a poseté modřinami a krvavými šrámy.

 Dovnitř vstoupil Kingsley následován jeho muži. Sedl si na židli u jeho postele a jeho pichlavý pohled, se zabodl do Nicholase. 

„Tak co, hrabě. Ještě sis to nerozmyslel? Věř mi, že já mám času dost. Budu sem chodit tak dlouho, dokud nepodepíšeš."

 „Běž k čertu, Kingsley. Nikdy ti nepřenechám svůj titul. Mám dědice, ty zrádná kryso!" 

„Jo, to mi trochu překazilo plány, ale nevadí. Však ty podepíšeš." Pokynul rukou ke dvěma mužům a oba dva se hned dali do díla. Tupé a tvrdé rány, dopadali na Nicholasovo tělo a tvář. Už se ani nedokázal bránit. Snad měl i pocit, že už je ani necítí. Když po nějaké době přestali, Kingsley se jen zvedl a odplivl si směrem k němu.

 „Zase přijdu. Nechci, abys mi tu zhebnul dříve, než podepíšeš. A ty podepíšeš..., jinak z tebe nechám příště pomalu ukrajovat. A začnu tvými genitáliemi." 

Když se dveře zavřely a kroky se vzdálili, Nicholas ztěžka vydechl. Nikdy by ho nenapadlo, že může být Kingsley takový všivák.

Už neměl sílu. Na živu ho snad držela jen vzpomínka na Avery a jeho syny. Stále si představoval, jak je držel v náručí. Jak byl šťastný. Miloval Avery více jak svůj život, a věřil, že i ona jeho. Dala mu dědice. Tak moc toužil po dítěti, a když po té držel v náručí své syny, nemohl tomu uvěřit. 

Nikdy ovšem nedovolí, aby je někdo připravil o to, co jim po právu patří. Raději se nechá zabít, než by povolil. 

Hlavou mu ještě blesklo, že měl přeci jen nechat Christiana, aby se do případu vložil. Nyní ale mu bylo jasné, že nemůže vědět, kde se nachází. Bude si myslet, že byl odvezen na galeje, a než zjistí ten omyl, bude pozdě. 

Věděl, že další nakládačku nepřežije. A pak si byl jist, že Kingsley myslel své výhrůžky vážně. Smutně se usmál, a už jen malý stisk svalů na jeho tváři, byl pro něj bolestný. I kdyby ho za živa rozkrájel, nikdy nepřipraví své syny o jejich dědictví. Nikdy.