„Tak tady bydlí, ten zkorumpovaný had?" Ušklíbl se Christian, na své dva spolupracovníky. Jejich kočár právě zastavil před jedním z luxusních Londýnských domů, ve kterém bydlel soudce Clarkson. 

Zaťukali na těžké, dřevěné dveře, a když jim komorník oznámil, že soudce nikoho nepřijímá, pozvali se do domu sami. Waltr pohotově vsunul nohu do dveří dříve, než se stačili zavřít.

 „Dál nemůžete, pánové." Vzpouzel se komorník, couvajíc před nimi. 

„Radil bych ti, abys zmlkl," zavrčel Rolf a chytil ho pod krkem, „a honem rychle nám přiveď svého pána." Pak se všichni tři usadili v jednom ze salónů. Demonstrativně se sami obsloužili. Nalili si sklenku, a pohodlně se usadili s cigaretou a nohama na stole.

 Soudce na sebe nenechal dlouho čekat. Přihnal se do pokoje, ale ve dveřích se zastavil. Nervózně si povolil knoflíček u krku a zamračil se. 

„Co si to dovolujete, pánové? Víte, kdo já jsem?" 

„Samozřejmě, že to víme," nenechal se Christian vyvézt z míry a potáhl si z cigarety, „Nejzkorumpovanější soudce v Londýně." Zašklebil se na něj a zvedl sklenici do vzduchu k přípitku. To soudce ovšem ještě více rozlítilo.

 „To bych si vyprošoval. Vy vůbec nevíte, čeho všeho jsem schopen. Za porušování domovní svobody, vás tři nechám zavřít, až zčernáte!" 

Christian pomalu vstal a prošel téměř bez zájmu k baru. Pak si nalil další sklenku a teprve pak se otočil na brunátného Clarksona. 

„Kdo koho, tady nechá zavřít, o tom by se dalo diskutovat, soudče," zavrčel s opovržením, „vy zřejmě ještě nemáte ani ponětí o tom, s kým máte tu čest?" povytáhl obočí, „Tedy..., jméno Alexandr Morwille, vám jistě něco říká. Nemám-li pravdu?" Soudce vytřeštil oči, a pak si přiložil bílí kapesník k čelu. 

„A.., Alexandr Morwill?" vydechl a klesl do křesla, „Vy budete jistě tedy ten králův ohař. A tito dva pánové, vaši pohůnci." 

„Přesně tak, soudče. A jistě víte, co to znamená."

 „Já mám svědomí čisté. Není nic, proč byste měli..." 

„Věřte tomu, že je!" skočil mu Christian do řeči, „A moc dobře si rozmyslím, v jakém rozsahu přednesu svou zprávu králi. A vy víte, že král mne vyslyší. Záleží jen na vás, zda se vám koryto, u kterého se vám tak daří, nezvrhne." 

„Co po mě chcete?" 

„Jsem tu kvůli lordu Nicholasovi Carpenterovi. I vy víte, že je nevinný. Je mi jasné, že Rafael Kingsley, na vás něco ví, čím vás donutil lorda odsoudit. A věřte, že jakmile nám nepomůžete, zjistím to. Pak už vám ale nepomůže nic. Ani svěcená voda, soudče!"

 „Mo..., mohu poprosit o trochu vody?" Vydechl Clarkson a vzápětí mu Waltr podal pohár.

 „Tak mluvte! Jak jste si dovolil odsoudit nevinného? I vy znáte hraběte z Kromwellu, a nemůžete pochybovat o jeho cti." 

 „Rafael Kingsley mi předvedl důkaz," začal soudce opatrně, „Důkaz o tom, že jeho dcera Chloe, nebyla dcerou jeho první ženy lady Elisi, ale její sestry Naomi. Z šetření vzešlo, že se lord vrátil ze své kavalírské cesty, svedl tehdy nezletilou Naomi a udělal jí dítě. Starý lord, jeho otec, však takový skandál zametl pod koberec. Řádové sestry potvrdily, že jim zaplatil značnou, opravdu značnou sumu za to, aby vykoupil z jejich řad Elisu, která byla starší, a ta se také stala jeho první ženou." Soudce se na okamžik odmlčel a znovu se zhluboka napil. Na čele se mu leskl pot a zhluboka oddychoval. Bylo znát, že Alexandr Morwiile, bylo pro něj známé jméno. 

„Tak pokračujte!" Zavrčel Christian. 

„Ach, jistě..., ehmm..., tedy..., dle všeho lord Nicholas svou první ženu zabil, aby se mohl po druhé oženit. Tentokrát s tou, která ho uchvátila, když byla ještě skoro dítě, a která mu porodila dceru. Ví se ovšem, že ho podváděla..., snad proto, že ani lord nebyl svatý...., a že její smrt tedy byla hříčka žárlivého manžela. Však lady Naomi byla velmi krásná a..." 

„A velmi zvrhlá, ty zmetku!" neudržel se Christian, „Vsadil bych se, že spala i s váma!" provinilý soudcův pohled mu to utvrdil a Christian si opovržlivě odfrkl. „Odsoudil jste nevinného, soudče! A já to dokáži! Mám důkaz, že Chloe není Nicholasovo dítě. Jeho žena Elisa zemřela na neštovice a lékařské záznamy se dají lehce dohledat. A důkaz o tom, že nezabil ani lady Naomi, také obstarám! Tím si buďte jistý. Nebo o tom snad pochybujete?"

 „Ne, samozřejmě, že ne..." vykoktal soudce. 

„To jsem rád. Tedy..., jestli máte zájem si zachovat svou praxi a svůj luxusní dům, radil bych vám, abyste spolupracoval. Jedním slovem..., buď vy..., nebo Kingsley!"