„Horkou vodu a nějaké ručníky!" Zakřičel Nicholas, když si klekl vedle Avery, na mladého úředníčka, který se nedokázal zděšením hnout z místa.

 „Tak dělej, chlape!" zavrčel Christian, „Lady Carpenterová, bude rodit! Tak sebou hni!" Sedl si na zem za svou sestru, dal si její hlavu na klín a stiskl ji ruce, „Bude to v pořádku, sestřičko. Nicholas je tady." Usmál se na ni, a kdyby to bylo možné ovlivnit, snad by i pojal podezření, že dokázala naplánovat i porod. Jen, aby u toho Nicholas byl. 

„Ach Nicholasi, tolik tě miluji," zašeptala a vzápětí se znovu chytla za břicho, „bojím se, že to budeš muset zvládnout sám. Porodní bába to nestihne." Zvrátila hlavu a nahlas vykřikla.

 „Všechno bude v pořádku, miláčku," vydechl Nicholas. Vyhrnul ji sukni a něžně roztáhl její nohy, „budeš muset být ale statečná, lásko." Pohladil její břicho, které se co chvíli zavlnilo pod jeho dlaní. A při každém stahu bolesti, kterou Avery pocítila, jakoby se mu sevřelo srdce. Stále ji něžně hladil a šeptal slova lásky. 

„Zazpívej mi Nicholasi. Prosím..., tu píseň, když jsme se poprvé milovali." Nicholas začal tedy potichu broukat, a jak se zdálo, Avery to uklidňovalo. Po nějaké době se ale napjala, stiskla jeho ruku, předklonila se a nahlas zakřičela. „Je to tady, Nicholasi!" Zvrátila hlavu a zatlačila. 

„Jsi statečná miláčku..., už vidím hlavičku. Zatlač, lásko." Za několik chvil, pak Nicholas v dlaních držel svého syna. „Můj bože!" polykal slzy, svírajíc malý, vřeštící uzlíček. 

„Je tam ještě jeden, Nicholasi!" Znovu se napjala a zatlačila ze všech sil. 

Nicholas vložil svého syna do Christianovy náruče, a znovu se sehnul mezi Averyniny nohy. A ve chvíli, kdy mu vklouzl do dlaně druhý syn, vběhla do sálu porodní bába. Udiveně a zároveň s respektem, se podívala na šťastného Nicholase.

 „Všechna čest, lorde Carpentere," řekla s uznáním, „teď už to převezmu já, jestli dovolíte." 

„Já mám..., dědice." Zašeptal Nicholas jako ve snách. V náručí držel oba dva své syny, a bylo mu úplně jedno, že je celý od krve. Sklonil se k Avery a něžně ji políbil na ústa. „Děkuji ti, miláčku." Nemohl ani mluvit, jak byl dojatý. 

Christian mu stiskl paži, aby ho podpořil, protože to najednou vypadalo, že Nicholasovi dochází síly. S očí se mu řinuly slzy a nedokázal ani mluvit. 

„Ano, máš dědice, příteli. A hned dva."

 „Který je prvorozený?" Dostala ze sebe Avery a láskyplně se na manžela usmála.

 „Williams," zašeptal Nicholas a ukázal na syna, v jeho pravé ruce, „po mém otci. Na hrudi má velkou pihu v podobě srdce, tak ho lehce poznáme." Konečně se nahlas rozesmál, a Avery s ním. Soudce, i jeho dva přísedící, se zhroutily do křesel a utírali si zpocené čelo.

 „Tedy..., to jsme tu ještě neměli," vydechl soudce, „Všechna čest, lorde Nicholasi. A jak koukám, není pochyb, že to jsou opravdu vaši synové. Pokud vím, ve vašem rodě se dvojčata vyskytují."

 „Ano..., je velmi nepravděpodobné, že se narodí dvojčata, když není rodová dispozice," vložila se do hovoru porodní bába, „bez nejmenších pochyb tedy mohu říci, že jsou to dědici lorda Nicholase Williama Jamesona Carpentera, hraběte z Kromwellu."