„Jak to myslíš, že se Nicholas nevrátí?" Vykřikla Avery, když Christian přijel na Kromwell, aby jim sdělil tu smutnou správu, „Odjeli jste sotva před čtrnácti dny do Londýna, aby mu církev potvrdila, že je oficiálně rozvedený!" Nemohla tomu uvěřit. Zůstala zírat na svého bratra, a do očí se jí řinuly slzy. 

A přitom to všechno vypadalo tak nadějně. Uplynuly dva měsíce od doby, kdy ji Nicholas přede všemi požádal o roku. Od té chvíle, ji téměř nepustil z náručí a svého pokoje. Její bříško utěšeně rostlo, a vlastně bylo divu, že Nicholas ještě nepojal podezření, že je těhotná. Jen si ji s láskou dobíral, že přibírá štěstím. 

Bylo to ale jistě také tím, že mu veškerý volný čas zabíral církevní rozvod. Během oněch dvou měsíců, byl v Londýně nejméně desetkrát. A ona poslední cesta, kterou absolvoval před čtrnácti dny, měla být poslední. 

Christian se sesunul na stoličku pod oknem, a pak přijal skleničku od pohotového Artura, který vycítil, že ji potřebuje. 

„Nicholas byl obviněn z vraždy," vydechl, „včera večer ho z mého domu odvedli rovnou do věznice." Christian skryl svou tvář do dlaní, aby se uklidnil. Tohle nečekal ani on. Jenže měl. Měl tušit, že se Rafael Kyngsley, jen tak nevzdá. 

Když byl Nicholas konečně dle církve oficiálně rozveden, Naomi mu ztropila scénu přímo v soudní síni. Nemohla už nic ovšem dělat. Církevní rozhodnutí, nemohla zvrátit. Na druhý den, ji ovšem v Londýnském sídle lorda Nicholase, našli mrtvou. A v hrudi měla čepel nože, s erbem hraběte Carpentera. 

„Ale to..., to je hloupost, Christiane. Přeci tomu nikdo nemůže věřit." Zalkala Avery nešťastně.

 „Všechno mluví proti němu, Avery. My sice víme, že je nevinen, ale v tuto chvíli se nedá nic dělat. Jsem dokonce přesvědčen, že to je práce Rafaela Kyngsleyho. Naomi už mu nebyla k ničemu, a když bude Nicholas usvědčen a popraven, shrábne konečně jeho titul, i majetek."

 „Ale lord Nicholas bude mít dědice," vložil se do rozhovoru Artur, a pak se omluvně podíval na Avery, „promiňte, slečno Avery. Všichni to víme. Snad až na lorda." 

„Za čtyři měsíce, se narodí Nicholasovi synové," přikývla lady Evelyn, „porodní bába potvrdila, že to jistě budou dvojčata. Jak je v našem rodě zvykem. V každé linii, se alespoň jedny dvojčata, vždy narodili."

 „To ano. Rafael jistě neví, že Nicholas zplodil potomka. Ovšem k ničemu nám to není, pakliže nejsi jeho ženou. Děti budou bastardi, a bez nároku na knížecí titul i majetky, když si tě nevezme."

 „Ach Christiane. Musíš něco udělat. Nepřežiji, jestli se Nicholasovi něco stane." Avery se po tváři začali řinout slzy. A bylo to snad poprvé, kdy ji Christian viděl plakat. Vždy byla tak silná a tvrdohlavá, že ji nic nedokázalo porazit. Ale vědomí toho, že může být Nicholas popraven, ji zasáhlo. 

„Udělám, co bude v mých silách," zašeptal Christian a přitáhl si ji na prsa, „usvědčím Kyngsleyho, ať to stojí, co to stojí." Avery přikývla do jeho hrudi a pak ještě několikrát popotáhla. Když její pláč ustal, postavila se s hrdě vystrčenou bradou. 

„Dobře..., nejdříve, se musíme vzít. I kdyby to bylo jen v zastoupení, Christiane. Musím být jeho právoplatnou ženou, a naše děti právoplatnými dědici. A pak usvědčíme toho zmetka. A udělám cokoliv. Třeba se upíšu peklu, jen aby Nicholas byl osvobozen."