„Ach..., nemusíte mi nic vysvětlovat, lorde Nicholasi," vydechla Avery statečně, ačkoliv cítila, jak rudne. Bylo jisté, že to vědí snad už úplně všichni. Včetně její fretky Lulu, když každou noc zůstávala sama v pokoji, „Já přeci chápu, že muži mají své potřeby. A jestli jste si potřeboval zajít do nevěstince, tak..." Dlouhý, táhlí a rozčilený výkřik, přerušil její slova. Nicholas stál nad ní, a ona měla co dělat, aby na sobě nedala znát obavy.

„Mám svou čest! Ctím své závazky! A když se pro něco rozhodnu, beru na sebe veškerou odpovědnost. To znamená, že i věrnost, kruci!" 

„To vás samozřejmě ctí, lorde Nicholasi. Já ale ani na jedinou vteřinu, nezapochybovala o vaší cti," nahlas polkla, a hlas se jí trochu zachvěl, když si všimla jeho rozzuřeného výrazu, „nicméně..., jsem jen pouhá guvernantka vaší dcery. A to znamená, že mi to vůbec nemusíte vysvětlovat. A může mi to být přeci jedno..."

 „Ale není!" vyštěkl a chytil ji tak rychle, až vykřikla. Vytáhl ji na nohy a přidržel si ji před sebou, „Není ti to jedno?!" Zapátral v jejím obličeji a Avery nahlas polkla. V jeho tváři bylo tolik lásky a zároveň zoufalství, až se jí rozbušilo srdce. 

„Není." Zašeptala, a v tom ji Nicholas políbil. Bez ohledu na to, kde je, a kdo se na ně dívá. Najednou mu to bylo jedno. Potřeboval ji políbit, jinak by dozajista zešílel. Když se po nějaké době od ní odrhl, přejel pohledem všechny překvapené přítomné. 

„Oznamuji vám všem, že slečna Avery Farchildová, je žena, kterou hodlám pojmout za svou právoplatnou manželku. Jen co se rozvedu, samozřejmě. Dekret od krále již jsem obdržel, tak doufám, že to nebude dlouho trvat." Vychrlil ze sebe, a pak pohlédl na Avery, která na něj zírala s otevřenou pusou.

 „A neměl ses mě nejdřív zeptat?" Zamračila se Avery, ale uvnitř těla cítila tak nesmírné štěstí, že měla co dělat, aby to nepoznal. 

„A ty mě nechceš?" zašeptal Nicholas trochu překvapeně, „Myslel jsem že..." Zalapal po dechu a Avery ho bylo najednou líto. Vypadal tak ztraceně. Dle všeho celou noc nespal a promýšlel, co udělá, a ona mu to takto zhatí. Už mu chtěla říci, že ano, že po nikom jiném netouží, když náhle před ní poklekl, na jedno koleno. 

„Vím, že je to vzhledem k mému stavu, který ještě není dořešený předčasné, ale musím si být jistý, že jsi moje. Miluji tě, Avery. Staneš se mojí ženou?" zapátral v její tváři.

 „Jsi si jistý?" Potlačila příval slz, když viděla toho nádherného muže, jak před ní klečí a přitom se cítí na zhroucení. 

„Jako nikdy v životě. Nikdy, jsem nikoho tak nemiloval."

 „Ach..., také tě miluji. To přeci víš. Po ničem jiném netoužím, ale..." Další příval jejích slov, opět utišili jeho polibky. Pak se otočil ke stolu. 

„Že jsme milenci, to jistě už také víte, takže nás prosím na chvíli omluvte." Popadl Avery, hodil si ji přes rameno a vykročil ke dveřím. 

„Nicholasi! Zbláznil ses?!" Křičela Avery, visící hlavou dolů na jeho zádech.

 „Jo! Do tebe, ty moje hubatá divoško!"