Nicholas zůstal stát, a ve tváři měl tak provinilý výraz, až to Christian už nevydržel a rozesmál se na celé kolo. „Teď by ses měl vidět, příteli." 

„Stále mne nazýváš svým přítelem?!" Zavrčel Nicholas, „Po tom, co jsi slyšel?!"

 „Máš na mysli to, že jste snad ani nemohli dle toho, co říkala, vylézt z postele?" povytáhl obočí, „nebo to, že jste se milovali snad všude, kromě..., pracovny?" Řekl to jen jako příklad, ale hned se znovu rozesmál, když si všiml, jak Nicholas zčervenal a jeho pohled sklouzl k otomanu pod oknem. „No fajn, tak ani pracovna nezůstala bez poskvrny," povzdechl si a usadil se do křesla, „Avery tě miluje." Řekl už trochu vážněji a zadíval se do Nicholasovi tváře. 

Nicholas polkl. Co měl na to říci? Její slova ho zahřála a vyděsila zároveň. Miloval ji, a nepřál si nic jiného, než být s ní. A to, aby ona milovala jeho. Jenže ve světle nových událostí, si uvědomil, že udělal chybu. Měl ji odolat. Alexandr byl jeho přítel, a ona milovala jeho. To co cítí k němu, musí být tedy jen poblouznění. 

„Miluje tebe. To co cítí ke mně, je jen..."

 „Víš o tom," skočil mu Christian do řeči, „že s ní souhlasím? Vážně jsi zabedněnec, příteli." 

„No fajn!" zamračil se Nicholas a začal pochodovat po místnosti, „Tak už mi tedy kruci vynadej! Nebo mě vyzvi na souboj! Nebo mi jednu vraz, ale nesměj se stále jako idiot!"

 „Proč? Když se dobře bavím? Právě jsem zjistil, že mám o jednu starost méně, tak co bych si přál víc?"

 „Co tím kruci myslíš?!" Vyštěkl Nicholas naštvaně. 

„Mám na mysli Avery. Nevěřil bys, jak je tvrdohlavá. Někdy jsem měl sto chutí, ji zakroutit krkem," a když na něj jeho přítel hodil rozzlobený pohled, znovu se rozesmál, „Teď ale vážně, Nicholasi..., ty ses opravdu vůbec nezměnil. Stále jsi ten nejčestnější muž, kterého znám. Ale také bohužel nejzabedněnější...." Dodal.

 „Ty bohužel také ne!" vrátil mu Nicholas, „Jak můžeš takhle o Avery mluvit?" 

„Lehko, věř mi, že jsem si s ní užil své. Ostatně..., teď doufám, že převezmeš otěže ty. Dávám ti své svolení." 

„Tak ty mi dáváš svolení?! Zbláznil ses?! Měl bych to být asi já, kdo tě vyzve na souboj! Máš ji dost, tak se ji chceš zbavit?!"

 „A ty ji snad nemiluješ?" 

„Kruci! Miluji! Bláznivě ji miluji! Život bych za ni dal, ale to neznamená...,"zarazil se a zaskřípal zuby. Jeho přítel se na něj stále nadšeně šklebil, ale něco mu na tom nehrálo. Takhle nezodpovědný, by nebyl ani on. Přešel k baru a nalil dvě sklenky. Pak mu jednu podal. „Tak mluv! Něco mi tu nehraje."

 „Opravdu jsem jediný, kdo ti může dát požehnání, příteli," řekl Christian a obrátil do sebe obsah skleničky, „měl bych se ti omluvit za to, že jsem před patnácti lety, když jsi mne vzal na svou kavalírskou cestu, použil jiného jména. Tehdy jsem se styděl za to, že jsem chudý vikomt. Nejmenuji se Alexandr Morwille. I když musím říci, že dodnes to jméno často používám..., zvláštně v souvislosti s jistými intimními záležitostmi, jestli mne chápeš...," zamrkal a odmlčel se, aby dodal váhu, svým slovům, „jmenuji se Christian Farchild. A Avery, je moje jediná, žijící příbuzná. Tedy jistě chápeš..., že to požehnání potřebuješ ode mne."