„Můj lorde, jistý muž, by s vámi chtěl mluvit." Odkašlal si nervózně majordomus. Nedokázal lhát, a Christian Farchild nechtěl, aby ho představil jménem.

 Nicholas vzhlédl od stolu své pracovny a zamračil se. Ještě teď ho bolela hlava od kocoviny, kterou pociťoval. Vrátil se po dvou dnech na večer, a ráno nešel ani na snídani. Doufal, že onen muž už bude pryč. Nehodlal se vyhýbat následku svých činů, jen nechtěl vidět muže, kterého Avery miluje.

 „Děkuji, Arture. Tedy ho uveď. Ať to mám za sebou." Zabručel. Vstal a postavil se zády ke dveřím, k oknu. Nehodlal tomu muži lhát, a hodlal přijmout veškeré následky. A neotočil se, ani když se otevřely dveře, a do pokoje kdosi vstoupil. 

„Lorde, Nicholasi?"

„Máte právo žádat satisfakci," řekl Nicholas, stále ještě otočen do okna, „Beru na sebe veškerou odpovědnost." Když dlouho nikdo neodpovídal, otočil se a ztuhl. Chvíli na muže zíral, jakoby měl pocit, že se mu jen zdá. Do široka rozšířil oči a zalapal po dechu. 

„Alexandře?!" vydechl. Pak se konečně hnul a oba muži si padli do náručí a poplácali se po zádech. „Rád tě vidím, příteli. Ale..., co tě ke mně přivedlo?" 

„Přijel jsem za slečnou Avery." Odvětil ledabyle Christian a všiml si, jak Nicholas zbledl.

„To..., to jsi byl ty? Tam..." náhle mu došla závažnost jeho slov. Jeho přítel byl muž, kterého Avery milovala, „Ty Avery miluješ." Vydechl, ale bylo to spíše konstatování, než otázka. 

„Ano, miluji, Nicholasi." Nicholas si prohrábl zoufale své vlasy a jeho obličej nabyl popelavou barvu. 

„Pak máš právo na to, vyzvat mne na souboj. Přijímám veškerou odpovědnost," ztěžka dopadl do křesla, a na moment skryl tvář do dlaní, „Jsem ničema, Alexandře. Svedl jsem Avery, a ona se stala mojí milenkou. Smíš mne zabít." 

„Jsi si vážně jistý, že to bylo právě tak?"

 „Jak to myslíš?!"

 „No..., že jsi to byl ty, kdo ji svedl. Nebylo tomu naopak?" Nicholas hodil na svého přítele naštvaný pohled a vyskočil na nohy. 

„V každém případě! Ona byla panna, Alexandře! A je tak čistá a nevinná! To já..., já jsem odpovědný za vše, co se stalo. Jsem dospělý muž, a měl jsem si být vědom toho, co činím. Ovšem..."

 „Jsi to nedokázal," dokončil za něj Christian, když se odmlčel, „neodolal jsi jí. To není zločin, Nicholasi. Jsi také jen muž, a to dokáži pochopit."

 „Nepotřebuji tvé pochopení!" zavrčel vztekle, „Věděl jsem, co činím, kruci! Jen jsem nevěděl, že miluje jiného."

„A kdybys věděl, nedotkl by ses jí?"

 „Samozřejmě!" 

„Takže ji tedy miluješ?"

 Nicholas zvedl hlavu a zadíval se příteli do očí. Cítil, jak se mu udělalo mdlo. Bylo mu zle z něho samotného. Jeho čest byla pošpiněna, a učinil to on sám. Zradil svého přítele, ale lhát mu nedokázal. Alespoň jeho upřímnost, si jistě zasloužil. 

„To není podstatné, Alexandře. Není vůbec důležité, co cítím, ale budu upřímný..., ano. Zamiloval jsem se do Avery. Ovšem zříkám se veškerých práv na ni. A jestli ty mne už nemůžeš zvát dále svým přítelem..., pochopím to." 

„Takže..." povzdychl si Christian a založil si ruce na prsou, „zase jsi to udělal co?!" 

„Co máš na mysli?!"

 „Zase ses obětoval. Jako vždy. Tvá čest je pro tebe víc, jak tvé štěstí. Nejdříve ses obětoval pro rodinu a svého bratra Roberta. Oženil ses s ženou, kterou nemiluješ. Pak ses obětoval pro Chloe. A nyní se hodláš obětovat pro Avery?!" zamračil se na něj, „Ne kvůli tomu, že jste milenci, ale kvůli tomu..., že jsi vážně hlupák, bych tě nejraději udeřil!"