Lady Evelyn ubytovala Avery v jednom z pokojů, v křídle pána domu. I když protestovala, že by mohla spát v křídle pro služebnictvo, nechtěla ani slyšet. Ale musela si přiznat, že v takové nádheře nikdy nespala. Bylo jisté, že si pán domu potrpí na pohodlí. Nebo jeho paní. 

Zvláštní ale bylo, že ani jednoho z nich, zde zatím nespatřila. Pamatovala si ovšem z dob, kdy ještě Evelyn pobývala v Londýnském domě hraběte z Kromwellu, že jeho ženu Evelyn neměla ráda. Už tenkrát o ní tvrdila, že jejího vnuka zničí. A snad právě proto, aby mu byla nablízku, se po smrti manžela vrátila. 

Něco málo o hraběti a jeho trpkém osudu už od Evelyn slyšela. Věděla o jeho první manželce a dítěti. I o jeho rodičích a sourozencích. Stejně ale nechápala, jak si nějaký vzdělaný, chytrý a movitý muž, může na krk pověsit takovou ženskou. Neomlouvala ho přeci jeho bolest a žal. Dle ní, přemýšlel úplně něčím jiným, než hlavou.

 Převlékla se do čistých šatů a sešla dolů, do jednoho ze salónků, kde se podávala večeře. Evelyn s Chloe, již na ni netrpělivě čekaly. 

„Páni! Takže ty jsi moje vychovatelka?" Usmálo se desetileté děvče, jen co vstoupila do dveří, „Nemohly jsme se tě s babičkou dočkat." 

Avery si změřila dívku pohledem. Na první pohled, jí padla do oka. Připomínala ji sebe, když ji bylo deset. Měla stejně rusé a nezkrotné vlasy jako ona, které ji neposlušně poletovaly okolo obličeje. Vytáhlou postavu, která se ještě nezaoblila do ženských rozměrů a zvídavý, usměvavý obličej. Když se představily a usadily se ke stolu, Avery se překvapeně ohlédla ke dveřím.

 „Tvůj otec s matkou s námi nepovečeří?" 

„Není to moje matka!" zamračila se dívka, a na tváři se jí objevil brunátný nádech, „Nenávidím ji. Už nikdy ji ta nenazývej!" 

„Omlouvám se, nevěděla jsem..."

 „To je v pořádku, nevěděla jsi to. Takže jestli můžu říci..., tak ta harpie se právě někde v Londýně peleší s milenci."

 „Chloe!" Okřikla ji hraběnka, „Nemůžeš tak mluvit! I když je to pravda." Dodala pak, a pokrčila se smutným úsměvem rameny. 

„A..., a tvůj otec?" zašeptala Avery. Měla najednou strach se i zeptat. Dívčin obličej posmutněl.

 „Tatínek je...," nedopověděla a vyskočila ze židle, „půjdu spát. Jsem unavená." Vzlykla a vyběhla ze dveří.

 „Řekla jsem něco špatně, Evelyn?" 

 „To víš, že ne, děvče. Chloe svého otce miluje. A trápí ji, co se s ním stalo. Nejhorší je, že ví, že je to Naomina chyba. Na svůj věk, je velice vyspělá a chápe situaci. Nemůžu ji mít za zlé, že tak mluví." 

„Takže manželka hraběte, se v Londýně opravdu peleší?!" 

„Stalo se toho tolik, co jsem před třemi lety z Londýna odjela děvče," povzdechla si lady Evelyn, „ano, Naomi přivedla mého vnuka do takového stavu, ve kterém ho nerada vidím. Celou tu dobu ho podváděla, a dělá to stále. Právě nyní se nachází v Londýnském domě, aby byla blíže večírkům, vybrané společnosti a hlavně milencům. Jednou za čas se tu ukáže, aby vytáhla z Nicholase nějaké peníze, a pak zase odjede."

 „A on jí je dá?!" Vykulila Avery oči. 

„Ano. Teď snad proto, aby měl od ní klid. Zcela rezignoval."

 „Hlupák!" neodpustila si Avery, ale Evelyn se jen smutně usmála.