Na druhý den se brzo ráno, jako každý den, Avery šla před snídaní projít do zahrady. Když procházela po chodbě, vyběhla ze svého pokoje Naomi. Byla evidentně rozčilená a naštvaná. Sprostými nadávkami častovala sloužící, kteří odnášeli z jejího pokoje zavazadla. Je co ji zaregistrovala, ztuhla a hodila na ni pohled plný nenávisti.

 Avery napadlo, jak v tak dokonalém těle a obličeji, může být tolik zla. Naomi byla opravdu krásná, ale její nitro bylo naprosto shnilé. Změřila si Avery od hlavy až k patě opovržlivým pohledem a pak si odfrkla.

„Ty chudinko!" procedila skrz zuby, „Myslíš, že tě hrabě chce, když může mít mě? Phe! Podívej se na mě, a podívej se na sebe!" pokrčila nos s opovržením, „Prohrála jsi! Dostala jsem ho. Včera se se mnou vyspal, ty zrzko. Chtěl mě," naklonila se k Avery, aby dodala svým slovům váhu, „rozdával si to se mnou celou noc!" Pak pohodila hlavou a odešla.

 Avery zůstala stát jako opařená. Najednou ji chuť na procházku přešla. Zavřela se v pokoji a bezmyšlenkovitě, se začala převlékat. Naomina slova, ji ranila. Na jednu stranu ji nevěřila, ale potřebovala být na chvíli sama. Potřebovala si ujasnit myšlenky a dostat ze sebe zlobu, kterou byla prolezlá Naomi. Oblékla si jezdecké oblečení a vyrazila ke stájím. Potřebovala se projet a vyčistit si hlavu. 

„Slečno Avery. Odjíždíte?" Ozval se téměř zděšený Arturův hlas, když procházela chodbou. 

„Ach Arture. Jen se potřebuji projet a být chvíli sama. Omluvte mne prosím u hraběte, že se nepřipojím ke snídani."

 „Jste velmi chytrá žena a jistě tedy víte, co děláte," pokračoval Artur, „jen bych vám chtěl říci, že jestli je někdo na světě, komu bych na sto procent mohl důvěřovat, je to lord Nicholas. Víte..., je velmi lehké zasít semínko pochybností pro někoho, jako je hraběnka. Kdo nemá páteř, ohýbá se dle větru, kam vane, bez ohledu na svědomí. Zvlášť, když žádné nemá."

 „Ale já..." zašeptala Avery, a na jednou pochopila, že vlastně ani nepochybuje o tom, že Naomi lže, „já vím, Arture. A děkuji. Nepochybuji o tom, že lord Nicholas je čestný muž. A moc dobře jsem si všimla, že lady Naomi postrádá páteř. Nicméně..., potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu a dostat ze sebe zlobu, kterou na mne naplivala."

 O hodinu později, už Avery ujížděla panstvím lorda Nicholase. Nekoukala napravo, ani nalevo, jen nechala vítr čechrat její vlasy a doufala, že všechny pochybnosti odvane. 

Ano, zamilovala se do něj. Milovala hraběte z Kromwellu, tím si byla jistá. Vlastně ani nezapochybovala o tom, že Naomi lže. Že ji jen chtěla ranit a ponížit. 

Ale to se jí povedlo. Připadala si vedle ní, tak nicotná. Tak obyčejná. Naomi byla krásná, a ona? Jistě, mnoho pánů, její vnady rozpalovali, ale s ní, se rovnat nemohla. Měla dlouhé, zrzavé vlasy, které nedokázal usměrnit ani hřebenem. Její prsa byla kypřejší už na pohled, než u jiných dam a zrovna tak, její pozadí. 

Vůbec se nedivila, že Naomině kráse muži podléhají a padají ji k nohám. A byl to zřejmě i Nicholasův případ.

 Na druhou stranu věděla, že krása není všechno. I ona, ji prvně viděla jako oslňující krásku, a když ji poznala, bylo ji z ní zle, jak ji přišla odporná. 

A Nicholas přeci není povrchní floutek, který touží jen po uspokojení. Ale je to muž, říkal ji druhý hlas, kdesi v koutku její mysli.

 Uháněla jako o závod, a ani si nevšimla, že se nad její hlavou začínají stahovat černé, bouřkové mraky.