„Budete si ještě něco přát, můj lorde?" Řekl Artur, když mu jako každý den večer, už od jeho pěti let, přinesl šálek mléka s medem. 

„Děkuji, Arture. Jsem tak unavený, že usnu snad dříve, než se svléknu." 

„Ani se nedivím. Ta nehodná osoba," odkašlal si, „tedy samozřejmě chci říci..., hraběnka, je silné sousto pro všechny." Když k němu Nicholas vzhlédl, zatvářil se nevinně, ale Nicholas se nehodlal zlobit. 

„Myslíš, že jsem hlupák, Arture?" Prohrábl si zničeně rukou vlasy. Jeho majordomus však pochopil, na co naráží. 

„Ne, to si nemyslím, můj lorde. Nejste první, ani poslední muž, který naletěl na hezkou tvář a nechal se ošálit krásnými řečmi. Jen jste toužil po lásce. Prošel jste těžkým obdobím, a ona toho využila. Jen je dobře, že jste konečně otevřel oči. Všechny ženy nejsou takové, můj lorde." Dodal významně.

 „Snad. Chci tomu věřit, ale mám strach." Zašeptal Nicholas a začal se svlékat. Artur ještě naklepal jeho polštáře a pak odešel. 

Zrovna když Nicholas odhazoval jeden z posledních svršků, a zůstal jen ve spodcích, otevřely se dveře. 

„Na něco jsi zapomněl?" Otočil se ke dveřím, v domnění, že se vrátil jeho majordomus. „Co tu kruci chceš?!" vyštěkl, když dovnitř vplula Naomi. 

„Co by? Neříkej, že nemáš radost, že jsem tu. Byli doby, kdy bys dal všechno na světě za to, jen abych tě vzala do postele."

 „Tomu už je dávno konec! Hodně dávno, Naomi! A teď kruci vypadni!" 

„Nepotřebuješ si ulevit?" zamrkala svůdně a zakroužila boky, „Vím, jak jsi náruživý a jistě oceníš hebkost ženského těla," začala si pomalu stahovat župan z ramen, „Chceš mě. Vždycky jsi mě chtěl. Neříkej, že by sis mě rád nevzal." Zabublala a odhodila župan na zem. Stanula před ním zcela nahá. Udělala dva kroky k němu a dotkla se jeho nahé hrudi. 

„Zmiz, Naomi!" zasyčel Nicholas a odstrčil její ruku pryč ze svého těla, „Ty doby už jsou dávno pryč! Raději ho strčím do vosího hnízda, než do tebe!" Naomi pevně semkla rty, aby zakryla svůj vztek. Nehodlala se ale jen tak vzdát. 

„No ták! Udělám ti to, jak to máš rád. A dovolím ti všechno. Všechno!"

 „Neslyšela jsi?!" zařval vztekle, jako raněný lev, „Zmiz Naomi, nebo se neznám! A zítra ráno, opustíš mé panství!"

 „Phe!" zavrčela vztekle, a její medová maska spadla, „Jsem tvá žena!"

 „Už dlouho nebudeš! Pověřil jsem svého právníka, aby se postaral o rozvod!"

 „O rozvod?! To si netroufneš! To neuděláš! Zničím tě! A ty víš, že to dokážu!" Byla úplně zelená vzteky. Bylo jisté, že nechtěla prohrát. Všechna zloba, vztek a zlo, které v sobě měla, se nyní zračilo v jejím obličeji. Až se chtělo Nicholasovi zvracet z pohledu na ni. 

„Je mi jedno, co uděláš. Mám tě dost, Naomi. Tady už tě ovšem nechci nikdy vidět. Vlastně..., nikdy tě už nechci vidět! Ale abys neřekla, že nejsem gentleman, přenechám ti své Londýnské sídlo, a měsíčně ti poskytnu apanáž na přežití. Do té doby, než se vdáš, a postará se o tebe tvá další oběť!" 

„Ty hajze!" zasyčela vztekle a natáhla si župan, „Toho budeš litovat! Zničím tě! Roznesu o tobě, že jsi mne znásilnil! Že jsi mne zneuctil, protože jsi mě tak chtěl, a já chudinka se za tebe musela provdat." 

„Myslíš, že ti někdo uvěří? S tvou pověstí?" Zasmál se Nicholas. 

„To je fuk! Postarám se o to, aby to bylo ve všech novinách, a on se někdo najde, kdo uvěří. Každopádně..., dobrá pověst devátého hraběte z Kromwellu, tím utrpí." 

„Vždycky jsem věděl, že jsi zvrácená. Ale že až tak?" téměř nevěřícně vydechl, „Nemůžu uvěřit, jaký jsem byl hlupák! Zmiz, ty zmije!"

 „Phe! Ta zrzavá cuchta, od tebe dá taky ruce pryč, až s tebou skončím! To si piš!!" Vyštěkla a odkráčela ze dveří.