Uběhlo dalších více jak čtrnáct dní, a ke spokojenosti lady Evelyn, se její vnuk stále držel doma. Nemohlo ji ujít jiskření mezi ním a Avery, i když se zdálo, že jsou stále jako pes a kočka. 

Nicholas jako kdyby se probral z dlouhého spánku. Ožil. Jeho oči se rozsvítily a jakoby se mu vlila nová krev do žil. Od té doby, co zde Avery byla, nebyl ani jednou v Londýně, aby navštívil veřejný dům. Dokonce se již i smál a tento jev u něj neviděla dlouhé tři roky. Konečně měla pocit, že zase touží žít. A onen důvod, byla bezpochyby Avery.

 Moc dobře si všimla, jak se na ni dívá. Líbila se mu. Bezpochyby po ní toužil. Ale jak pochopila, stále ji testoval. Jakoby čekal, že nemůže být přeci tak dokonalá, jak se mu zdálo. Vlastně se ani nedivila. Po tom, co si zažil, měl strach se někomu otevřít. Měl strach se zamilovat, ale toužil po dědici. A to tak moc, že byl ochoten učinit cokoliv. Tím si byla jistá. 

Nevynechal ani jedinou příležitost, se k Avery přiblížit. Vlastně spolu trávili hodně času. S ní, i s Chloe, a pohled na ně, naháněl slzy do očí jí, i Arturovy. Vypadali jak dokonalá rodina, po které vždy toužil. 

Snad měla pocit, že se Avery i dvoří. Nebo se o to alespoň snaží, protože většinou jejich rozhovory končili rozepří, nebo hádkou. 

Poznala totiž, že ani Avery, není k němu imunní. Dokonce by řekla, že ta nevinná a čistá dívka, se do něj už zamilovala. A nebylo by divu. Nicholas byl okouzlující. Nejen, že byl nesmírně bohatým hrabětem z Kromwellu, ale byl i opravdu hezký. Byl chytrý a oslnivý společník. Zábavný a přitom všem, nebyl namyšlený. Na nic si nehrál a nic nepředstíral. Vždy věděl co chce, a teď chtěl ji. O tom nebylo pochyb. 

„Dnes vzal lord Nicholas slečnu Avery na vyjížďku." Pronesl se šťastným výrazem ve tváři Artur, k lady Elyse, „Je hezké, pozorovat ty dva, jak se brání tomu, co cítí. Bojím se ale, aby slečna Avery vytrvala. Lord Nicholas evidentně bojuje se svými city k ní. Dlouhé roky, nebyl ale tak šťastný, jako uplynulý měsíc."

 „Máš pravdu, Arture. Jakoby se Nicholas po dlouhé době konečně nadechl. Pozoruji to také. Ty dva se do sebe zamilovali. Jenže Nicholas si to nepřizná ještě hodně dlouho. Jestli vůbec někdy. Na to ho ta zmije, moc vysála," omluvně se na majordoma usmála, „promiň, Arture."

 „Neomlouvejte se, má paní. Je to víc než zmije, a pán se jí měl zbavit už dávno."

 „Snad konečně ten krok učiní. Mám pocit, že to neudělal proto, aby trestal sám sebe za svou hloupost. Jakoby sám sebe bičoval za to, že uvěřil v lásku. Proto si ji nechal na krku. Aby mu připomínala, jaký byl hlupák." Artur přikývl a rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. Evelyn poznala, že má ještě cosi na srdci. Měl Nicholase rád jak svého syna, a proto ho jeho proměna, tak těšila. „Máš ještě něco na srdci, Arture?"

 „No..., má paní, vy znáte slečnu Avery už dávno, že ano?" 

„Ano, Arture. Ještě když jsme pobývali v Londýnském sídle. Znám ji od jejích třinácti let. Už více jak šest let."

 „Tedy myslíte, že by ona dokázala našeho pána milovat? Víte, jaké jsou dívky..., a náš pán měl dlouhou dobu špatné období."

 „Toho se nebojím," zasmála se Evelyn nahlas, „jediné co vím, že pakliže se Avery do Nicholase skutečně zamiluje, nezastaví ji ani nevěstinec. Tím si buď jistý." Artur si viditelně oddychl a oči se mu rozzářily, jako dvě lampičky. 

„Tak to jsem rád. Půjdu teď nechat připravit slečně Avery koupel. Byla unesená koupelnou, jakou nechal lord Nicholas vybudovat tak, že si přála to hned vyzkoušet." 

„Jistě. A pro koho myslíš, že ji Nicholas tak najednou vybudovat nechal?" Mrkla na něj a Artur šťastně odtančil ze dveří.