„Slečno Avery," zaúpěl Artur, když i přes jeho tvrzení, že do lordovy pracovny nesmí, si vynutila vstup, „tam nemůžete!" Postavil se jí do cesty, ale Avery kolem něho proklouzla a vpadla dovnitř.

 „Potřebuji s ním mluvit, Arture!" Vykřikla, když rozrazila dveře. Odstředivá síla ji odmrštila, a zastavila se až vedle Christiana. 

Oba muži na ni zůstali zírat, jen Nicholas byl značně nervózní. Avery ale sama nechápala, kde se v ní všechna ta odvaha vzala. A hlavně drzost. Však stále byla jen lordovou zaměstnankyní. 

Jenže vztek z toho, že zapochyboval o její lásce, ji rozzuřil. Na jednu stranu ji těšilo, že žárlí, ale na druhou by ho nejraději praštila něčím po hlavě.

 Milovala ho, a byla si jistá, že on miluje jí, jen se stále brání tomu uvěřit. Nebyla by to ale ona, aby jen tak nečinně seděla, a čekala, až se lord rozhodne. Čekala s ním přeci dítě, i když jí Christian z nějakého důvodu, zatím zakázal, o tom mluvit. To ovšem neměnilo nic na situaci, že tomu tak bylo. 

„Ach..., lorde Nicholasi," dala si ruce v bok a naštvaně se na něj podívala, „už jste se ráčil vrátit?"

 Nicholas do široka rozšířil oči. Takto ji neznal. Byla evidentně rozzuřená doběla. Jen nevěděl proč? Přeci se taktně vzdálil, když se objevil její milenec. 

„Jak jste si všimla, slečno Avery." Jenže zdálo se, že z nějakého důvodu, jí jeho odpověď ještě více popudila.

 „Tak slečno Avery?" vyprskla mu do tváře, „Už ne zlatíčko? Ne miláčku? Ne moje lásko? Teď jen formálně..., slečno Avery?!" Zašermovala mu prstem před obličejem. 

Nicholas zalapal po dechu. Vůbec tomu nerozuměl. Hodil pohled na svého přítele, snad aby zjistil, jestli už netasil meč, aby ho srazil k zemi, za to co říkala. On se k jeho překvapení jen zřejmě dobře bavil. 

„Takže najednou jste..., lorde Nicholasi!" ono oslovení vyslovila se značným ironickým nádechem, „Zapomněl na to, že jsem se za vámi každý den plížila do pokoje, abyste mne pomiloval?! Že jste se ke mně několikrát připojil, když jsem se koupala? Že jste se se mnou miloval v zahradě pod starým dubem? Že jste mne při každé příležitosti líbal tak hladově, že jste nedokázal přestat?!"

 Nicholas znovu pohlédl na svého, zřejmě už bývalého přítele, a udělalo se mu mdlo. Bylo mu jasné, že ti dva se milují. Ono uvítání v zahradě, ho v tom utvrdilo. Tím více ale nechápal, proč se Avery tak kompromituje. 

„Beru na sebe veškerou odpovědnost." Podařilo se mu ze sebe vymáčknout, aby ji uklidnil, ale zdálo se, že to mělo opačný efekt.

 „Bereš na sebe veškerou odpovědnost?!" vykřikla Avery zelená vzteky, „Myslíš si snad, že jsem nesvéprávná?!" Nicholas si všiml, že mu opět začala tikat, „Nepotřebuji, abys dělal rozhodnutí za mě! Milovala jsem se s tebou dobrovolně. Bože! Kdybych tě nesvedla, tak bys to snad ani neudělal!" rozzuřeně mu zapíchla prst do hrudi, „I když vím, že jsi po mě toužil. Kruci!" Zapíchla prst prudce mezi jeho žebra, a pak se otočila k odchodu. „Zamilovala jsem se do největšího zabedněnce na světě!" Pohodila hlavou, a pak rázně za sebou praštila dveřmi.