Variol se vydala s oním mužem v patách, do jeho domu. Nebyl nijak veliký, ale musela si přiznat, že vypadal vcelku přívětivě a útulně. I když, vzhledem k tomu, v jak ohromném sídle vyrůstala, obyčejné domy ji najednou připadali jako dětské domečky.

 Šel těsně za ní, pomalu ji dýchal na záda, a ona se přistihla při tom, že je nervózní. Podobného muže, ještě nikdy nepotkala. A když, zdaleka se jim vyhnula. 

Však byl tak vulgární. Ano, vulgární je to správné slovo, jeho živočišnost a sexualita, pomalu stříkala na všechny strany.

 Byla zvyklá na jiný tip mužů, a vždy si myslela, že právě ten tip, ji přitahuje. Na uhlazené, sofistikované a elegantní muže. O někoho, jako je on, by ani pohledem nezavadila, ale jak se zdálo, její tělo, říkalo něco jiného. Něco, co snad ještě nepocítila, ani v přítomnosti Petera.

 Vstoupili dovnitř, zavedl ji do obývacího pokoje, ve kterém jakoby na ně čekalo zřejmě zbytek podivného osazenstva onoho domu. Tři výrostci a jeden starší, bodrý muž, s dlouhým plnovousem. Ihned si všimla, až neuvěřitelné podobnosti chlapců, s oním barbarem za jejími zády. 

„Moji bratři," ukázal na jednoho po druhém, „Magnus, Dylan a Lucas a toto je Henry." Variol jen lehce přikývla. Měla sice na jazyku dosti peprnou poznámku, ale raději ji spolkla. Ten muž ji vážně znervózňoval. 

„Kde je vaše matka?" Rozhlédla se Variol po místnosti, a zamračila se na chlapce, „Ráda bych s ní mluvila, aby věděla, co vychovala za..." 

„Radil bych ti, princezno, abys byla zticha!" Ozval se varovný tón hlasu za ní.

 „Nemáme matku. Ani otce," zamračil se na ni nejmladší z trojice, „máme Caleba!" V jeho tváři zahlédla jakýsi druh smutku a trochu se zastyděla. Ale byli to přeci oni, kdo ji unesl, tak proč najednou ucítila něco, co vůbec nepatřilo do rejstříku pocitů, které by měla cítit? 

„Fajn!" Zamračil se Caleb a postrčil ji před sebou, k dlouhé chodbě, „Ukážu ti tvůj pokoj, princezno. Nebude to sice takový luxus, na jaký jsi zvyklá, ale buď ráda, že ti neustelu v kůlně."

 Zavedl ji do jednoho z pokojů, který původně patřil Lucasovi. Pokoj pro hosty zde neměli, a ve svém pokoji ji ubytovat nehodlal. Nechtěl, aby se mu přehrabovala v jeho věcech. A pak, Lucas s Dylenem ještě do nedávna obývali jeden pokoj, až když usoudil, že Dylanovy hormony se také začínají probouzet, dovolil Lucasovi, aby se zařídil zde. 

„Záchod a koupelna je na chodbě," řekl, když se zastavila uprostřed pokoje, „samozřejmě..., když budeš potřebovat, musíš zabouchat. Nehodlám nechat odemknuté dveře." 

„Záchod a koupelna?" Vydechla a zamračila se na něj, „Ale říkal jste..." Jen pokrčil rameny a zašklebil se na ni. Nejraději by ho praštila, však se ještě teď červenala. 

„Nejsme zas takový barbaři, jak si myslíš. Používáme dokonce i mýdlo a zubní kartáček." Změřil si ji zkoumavým pohledem. Poznal na ni, že by mu jednu ráda uštědřila, kdyby měla odvahu, ale líbilo se mu, jak se zase začervenala. 

Je pravda, pohodlnější by pro ni bylo, kdyby ji přeci jen, ubytoval ve svém pokoji, protože jeho pokoj, jako jediný v domě, disponoval samostatnou koupelnou a toaletou. On ji ale přeci nezval, tak co. 

„Zamknu tě tu, princezno. Henry ti pak přinese něco k jídlu. Já mám ještě dost práce, takže musíš omluvit mou společnost."

„Velmi ráda!" Vyprskla na něj, „A co děláte, smím-li se zeptat?" Zatvářila se rádoby zděšeně, dávajíc mu najevo, že pochybuje o jeho slovech.

„Smíš..., ale nic ti do toho není!" Zamračil se a otočil se k odchodu, „A mimochodem..., jsme vysoko v horách. Uprostřed lesů, kam vede jedna, jediná silnice. Nikdy by ses nedostala dolů živá, tomu věř, princezno! Je tu spousta divoké zvěře. Vlci, divoká prasata, medvědi..." sledoval, jak její obličej pomalu bledne, „celý areál, je obehnán vysokým plotem, a u brány jsou naši dva psi. Irští vlkodavové. To jen tak pro tvou informaci." Ještě jednou zapátral v její tváři, a pak s chutí zabouchl dveře.