Caleb otevřel dveře kůlny a jeho mohutná postava, zastínila celý prostor mezi dveřmi. Na dřevěné židli, uprostřed místnosti, seděla pak ona. Variol Jamesonová. 

Její dlouhé, tmavé vlasy, dříve jistě pečlivě upravené, se jí honily kolem obličeje a tvář měla začerněnou několika tmavými šmouhami, které jak se zdálo, pocházeli od jejího rozmazaného make-upu.

 Krátká sukně těsně nad kolena podle poslední módy, se jí vyhrnula do poloviny stehen a odhalovala tak její krásné nohy. Bílou košili, s dvěma pootevřenými knoflíčky u krku, nenechali ho na pochybách, že tato žena je štědře obdařena svými vnadami. 

Když ho spatřila, do široka rozšířila oči. Na moment snad ztratila slova, když se zastavil mezi dveřmi. Ale vážně jen na chvíli, protože vzápětí její pohled pohltila nenávist a vzdor.

 „Jak se opovažujete, mě tu věznit?!" Hodila na něj nenávistný pohled, „Ihned mě pusťte, vy barbare! Víte o tom, kdo já jsem?! Něco takového, vám neprojde! Budete litovat dne, kdy jste se narodil, vy..., vy..., ubožáku!" Vyprskla a zaházela sebou na židli.

 „Radil bych ti, abys vážila slova, princezno!" Zamračil se na ní, „Nejsem moc nadšený z toho, že tu jsi! Tomu věř!" 

„A proč jste mě tedy unesl?! Nejste jen barbar, ale slaboduchý ubožák!" Calebovy zajiskřily oči vztekem. Měl co dělat, aby ji nevzal pod krkem a nezatřásl s ní. V duchu Bruno Jamesonovy spílal za to, do jaké šlamastiky ho přivedl. S touhle nafintěnou slečinkou, to zřejmě nebude mít vůbec jednoduché. I když musel připustit, že její krása, mu skoro vyrazila dech. Proti jeho vůli, samozřejmě. 

„Víte že můj děda, je lord Bruno Jameson? Ten s vámi zatočí! A můj snoubenec, je Peter Falker, až se mu dostanete do ruky..." Nedořekla. Caleb se vrhl k ní a pevně ji chytil pod jejím bílím a štíhlým krčkem, až překvapením zalapala po dechu. 

„Jestli nechceš spát venku, princezno, tak kruci drž hubu!" Zmínka o Peterovy Falkerovy ho rozlítila doběla. Byl to jeden s těch nafoukaných a bohatých synků, kterým zcela chyběl jakýkoliv charakter. Jeho otec byl vlivný muž a on se vyhříval v jeho stínu. Už s ním i měl co do-činění. 

Bylo tomu asi dva roky, kdy se Mangus tehdy ještě platonicky, zamiloval do jedné ze svých spolužaček, Ailen Falkerové. Jak se zdálo, ona byla na rozdíl od jejího nafoukaného bratra zcela jiná. Pozvala Manguse na své čtrnácté narozeniny, které se konaly v jejich velkém domě, za přítomnosti všech movitějších spolužáků. 

 A i když Caleb měl jisté pochyby, protože znal poměry místní smetánky, dovolil zamilovanému Mangusovy jít. Sám se ovšem rozhodl strávit v autě před jejich domem pro jistotu, třeba celou noc. A dobře udělal, protože netrvalo dlouho a Mangus vyběhl ven, zadržujíc pláč. 

Peter Falker, Manguse zesměšnil. Nazval ho chudákem a ubožákem, který nemá co dělat v jejich společnosti a dárek, který Mangus nesl Ailen, mu hodil pod nohy. Calebovy se tehdy zatemnil mozek. Lehce překonal vysoký plot, a než se stačil kdokoliv z přihlížejících vzpamatovat, uštědřil Peterovy pěstí a hodil ho do bazénu. Onen incident, pak vyžehlil Bruno Jameson, protože Peter trval na tom, že Caleb skončí za mřížemi. 

Variol zalapala po dechu. Pohoršeně nakrčila nos, jakoby poprvé v životě se někdo odvážil jí odporovat. 

„Držíte mne tady už několik hodin," řekla o něco klidněji, jakoby změnila taktiku, „docela ráda, bych si došla na toaletu." Oznámila mu důležitě, jakoby čekala, že ji tam snad odnese. 

„Vážně?" Zatvářil se Caleb překvapeně, „Myslíte, že něco jako toaleta, se zde nachází? Tady? V horách? U takových ubožáků?" Zatřásl hlavou k odporu, „Chodíme na hnůj, princezno. Nebo dozadu za kůlnu." Založil si ruce na prsou a čekal na její odezvu. Samozřejmě to nebyla pravda, ale chtěl ji vytrestat. Nějak mu to dělalo překvapivě dobře. Variol do široka rozšířila oči, a snad by i zaprotestovala, ale její potřeba, byla docela akutní.

 „Tak dobře," zašeptala, „za kůlnu?" Caleb jen přikývl. Pak se sklonil, aby ji rozvázal. Její vůně, ho hned praštila do nosu. Zamrkal a vytáhl ji ze židle. 

„Tak pojď, princezno," vytáhl ji ven a vedl ji za dřevěnou kůlnu, „to víš, co bys čekala u takových chudáků, jako jsme my." Pokrčil rameny, ukázal na zem a opřel se o stěnu, se založenýma rukama. Variol zaváhala. Rozpačitě se rozhlédla kolem a pak se podívala do jeho tváře. 

„Tady?" Vydechla, rudá snad až na své zadní části těla. 

„Ano. A pospěš si, nemám ne tebe celý den." Variol polkla.

 „A..., ale..., nemohl byste jít pryč?"

 „Ne! To bych teda nemohl, princezno. Nehodlám tě totiž pustit z očí, dokud tě nezamknu v pokoji. Tak si posluž," povytáhl obočí a zářivě se na ní usmál, „nebudeš první žena, kterou uvidím čůrat, neboj." Variol ještě chvíli váhala, ale neměla na vybranou. Ovšem představa, že by kdesi na hnoji svou potřebu vykonávala, ji skoro děsila. 

Poodešla od něj co nejdál, stáhla si kalhotky a podřepla si. A ten chlípný, neotesaný a nevychovaný buran, se na ni klidně díval. Nejraději by se propadla do země.

 A když se odlepil od stěny a sáhl do kapsy, aby ji podal papírový kapesník, vypařilo se jí z hlavy najednou vše, co chtěla říci. Úplně klidně si stoupl nad ní a jeho temně hnědé oči, si ji změřily pohledem. 

„Utři si kundičku a dej mi to, ať tu není nepořádek." Variol najednou snad ani nedýchala. Poslušně přijmula ubrousek z jeho ruky. A pak mu ho vážně..., úplně poslušně třesoucí rukou, podala zpět.

 Skoro by přísahala, že ji mezi nohama vzplanul oheň. Chtěla něco říci, ale najednou to prostě nedokázala vypustit z úst. Díval se na ni, když si natahovala kalhotky a upravovala sukni, a ona skoro nevěřícně zírala na ubrousek v jeho ruce.