„Ty nulo! Ty ubožáku!" prskal Peter, sbírajíc se na nohy. Několikrát ovšem pod množstvím alkoholu, znovu spadl na zem.

 „Odveď si svého syna," řekl Bruno naštvaně směrem k Robertovy Falkerovy, „řekne-li ještě něco, co se mi nebude líbit, zapomenu na to, že my dva, jsme přátelé." 

„To jsem si také myslel, Bruno Jamesone," zamračil se starosta, „ale pokud vím, Variol se měla stát Peterovou ženou!"

 Bruno se jen útrpně usmál. Čekal něco takového, i od Roberta Falkera. Jablko nepadlo daleko od stromu. Jediné o co jim šlo, bylo Variolino dědictví. 

„Měl jsi zřejmě špatné informace, Roberte," řekl Bruno klidně, „nikdy..., bych nedovolil, aby se Variol stala Peterovou ženou. Nikdy! Raději bych ji vydědil!" Robertu Falkerovy zbrunátněla tvář.

 „Víš, přeci kdo to je!" Zařval naštvaně Robert Falker a ukázal na Caleba. Schylovalo se k nejhoršímu. Dusno by se dalo krájet. V tu chvíli začala hrát hudba tak nahlas, že kdo nestál blízko nich, nemohl nic slyšet, a o to se postaral Leopold Grossny, velitel policie. 

„Bruno má pravdu," řekl Leopold Grossny, „odveď ho!"

 „Ze stoky pochází, a do stoky se také vrátí!" Vyprskl Peter, sbírajíc se opět na nohy, „O to se postarám!"

 Caleb se hnul směrem k Peterovi ale ruka Leopolda Grossnyho, ho zastavila. 

„Bruno má pravdu, Calebe. Nestojí ti za to!"

 „To je fakt," procedil Caleb skrz zuby, „tenhle lidský odpad, si nezaslouží ani to, abych si s ním špinil ruce."

 „Lidský odpad?!" vykřikl Peter, když se konečně postavil, „Od tebe to sedí!" znovu zavrávoral a jeho otec ho chytl za ruku, ve snaze ho odvést pryč, „Víš o tom, že od malička žil na ulici?!" Obrátil se na Variol, „Že se živil z popelnic? Přespával pod mostem? Co ti tenhle chudák může dát?! Víš o tom, čím se potom stal?"

 „Tak dost! Odveď ho, než dojde na nejhorší!" Vykřikl Leopold Grossny na Roberta, „Nebo mu dám želízka!" Pak pokynul rukou ke dvěma mužům, kteří stáli opodál, a ti popadli Petera v podpaží, aby ho vyvedli ven.

 „Co si to dovolujete, kurva!" Mlátil sebou Peter, „Víte, kdo já jsem?!"

 Na ono divadlo, se Variol dívala skoro s otevřenou pusou. Skoro Petera nepoznávala a bylo jí z něho zle. Vůbec nechápala, jak si mohla myslet, že zrovna on, má vybrané chování. Že by on, byl dobrým manželem. Najednou se jí jen z té představy, udělalo zle. A ať pocházel Caleb odkudkoliv, nesahal mu Peter ani po kotníky.

 Všimla si, že i oni dva muži, včetně policejního velitele, byli jedni z těch, se kterými se Caleb při příchodu dosti vřele přivítal. Vůbec tomu nerozuměla. Věděla jen, co ji řekl, že byl na ulici od svých třinácti let. Věděla, že se od svých osmnácti let stará o své bratry. Ale žádné podrobnosti. Snad jen to, co ji ještě řekla Gabi. Že byl vůdcem gangu. Jenže tenkrát, slyšela jediné, a to slovo „milenka", a toto zcela vypustila. Caleb zřejmě poznal její pochyby a rozrušení, protože ji láskyplně objal a pohladil její ruku.

 „Kurva! Pusťte mě!" Vykřikl ještě Peter, když ho muži odváděli, „Víš o tom Variol, že se mu říká Cherub? Temný Cherubín?!" V tu chvíli mu jeden z mužů, strčil roubík do pusy.

 Když ho odvedli, aby ho odvezli do policejní cely, Leopold Grossny, se otočil na Caleba s Brunem. Pak se naštvaně podíval na Roberta Falkera. 

„Jak to, že o tom ví?! Jsou jen čtyři lidi na světě, kdo to vědí! Já, Bruno, sám Caleb, a ty!" Robert Falker zbledl, „Postarej se o něj, nebo v té cele zůstane!" Zabodl prst do jeho hrudi.