Když se vrátili zpátky do sálu, Variol se cítila nesvá. Vlasy už neměla stažené do úhledného drdolu, ale rozpuštěné, a ve tváři zdravou barvu, která zkušeným pozorovatelům prozradila, co se stalo. 

Hlavně Brunovy. Ostatní, i když si to Variol nemyslela, vůbec nezaregistrovali, že zmizeli. A těch několik lidí, co si toho všimli, dělali jakoby nic. Ne tak, ovšem Peter Falker. S uctivé vzdálenosti je propaloval nenávistným pohledem.

 „Prosím o pozornost!" Ozvalo se náhle sálem a Bruno držíc v ruce skleničku, cinkal lžičkou o její okraj. A když se utišil hukot v sále, a všichni upřeli k němu zrak, zahleděl se na Caleba, který držel jeho vnučku okolo ramen.

 „Rád bych oznámil jednu skvělou novinu, a byl bych rád, kdybyste se se mnou podělili o mou radost." Dramaticky se odmlčel. Variol náhle pochopila, co se chystá učinit. Srdce se jí znovu rozbušilo jako na poplach. 

„Chtěl bych oznámit zasnoubení své vnučky..." Všichni v sále se otočili směrem k Variol s Calebem.

 Peter náhle zpozorněl a zatvářil se spokojeně. S úlisným šklebem na tváři, rozhodnut Caleba co nejvíce ztrapnit, se rozešel k Variol.

 „Zasnoubení své vnučky," pokračoval Bruno, „s mužem, kterého si nesmírně vážím. S mužem, o kterém vím, že ji učiní šťastnou. Že ji nikdy nenechá na holičkách. Je to muž, kterému se dá věřit, a o kterém vím, že ji bude milovat tak, že jednou mohu s klidným srdcem odejít, a nestrachovat se o její život. S Calebem McLauglinem!"

 V sále to zašumělo a oči všech přítomných, se otočili jejich směrem. Rozhostil se dlouhý potlesk a Variol cítila, že je rudá až na zadní části těla.

„Princezno," Caleb se sklonil a lehce ji políbil na ústa, „třeseš se. Opět." Usmál se a pohladil ji prstem po tváři, aby jí dodal odvahu. 

„Cože?!" vykřikl Peter, když se zastavil v pohybu, pár kroků od nich. „To bude asi nějaký nejapný žert, nemýlím se?" Byl rudý vzteky a přebytek alkoholu v jeho krvi, zřejmě také udělal své. 

„Já jsem měl být ten, koho dnes oznámíte, lorde!" Vyprskl směrem k Brunovy. 

„Nedělej tu ostudu, a odejdi!" Zamračil se na něj Bruno, ale Peter, jakoby ho neslyšel. 

„To si chceš vzít tady toho?!" zavýskl Peter k Variol „toho chudáka? Toho ubožáka? Vždyť mu sláma čouhá z bot!" Caleb si Variol přitiskl ještě více k tělu, protože cítil, že se jí podlamují nohy studem. 

„Phe!" vyprskl Peter, když Variol nereagovala a jen na něj hodila znechucený pohled, „Je to chudák! Co ti kurva může nabídnout?!" Pokračoval rozzuřeně. To už ho ale jeho otec, Robert Falker a místní starosta v jednom, popadl za paži, aby ho dostal pryč. Peter se ale nedal. 

„Phe! Je to jasné! Ještě před chvílí jsi měl hlavu v jejím rozkroku! Dobře jsem to viděl! A pěkně jsi ji to udělal, viď, ty nulo!"

 Bruno si všiml, že se schylovalo k nejhoršímu. Kdyby Caleb nedržel Variol aby se studem nepropadla do země, již by se na něj vrhl.

„Radil bych ti, abys zmizel!" Procedil Caleb skrz zuby vcelku klidně, „Mohlo by se totiž stát, že bys mohl přijít k úrazu!" 

„Je to pravda! Nebo ne?!" Zařval Peter na Variol, „Řekni! Není pravda, že ti před chvílí slintal do rozkroku a pak tě vojel?!"

 Variol polkla. Před očima se jí zatmělo. Všichni na ní hleděli a čekali, na její odpověď. Ale ona se tak moc styděla. Tak moc, že by nejraději utekla z místnosti. Caleb to poznal. Sklonil se k ní a znovu ji jemně políbil.

 „Není nic, princezno, za co by ses měla stydět," zašeptal ji do ucha, „nic. Věř mi. Není na tom nic zavrženíhodného. Miluji tě, princezno. A jestli ty miluješ mě," zapátral v její tváři, „jestli se nestydíš za to, že jsem to byl zrovna já, tak..." Pohladil ji po tváři a zahleděl se do jejích zmatených očí, čekajíc, na její odpověď.