Caleb zastavil před svým domem a vystoupil za auta. Naštvaně praštil dveřmi, až dostal strach, aby se ten starý křáp nerozpadl.

 Nemohl Bruno Jamesonovy tu službu odmítnout, i když si byl jist, že se musel pomást na rozumu. Představa, že se v jeho domě bude nacházet nějaká žena, se mu zrovna moc nezamlouvala. Nota bene ještě Brunova rozmazlená vnučka. 

Vlastně ji ani neznal, jen matně si pamatoval, že když ji jednou z dáli zahlédl, už tehdy poznal, že se narodila do zlaté kolébky a náležitě na to byla pyšná. Nafoukaná princezna, která se narodila se stříbrnou lžičkou v ruce. Vůbec nechápal, jak mohla být Brunova vnučka. Však Bruno byl úplně jiný.

 Jedno se nedalo ale popřít, byla krásná. Jenže byl to tip ženy, pro kterou je někdo jako on, něčím podřadným. Obtížným hmyzem u její vznešené nožky, v předražených botách. 

Vstoupil do domu a ticho, rozléhající se domem, bylo mu podezřelé. V jeho domě, nebylo ticho nikdy. Ti tři se neustále o něčem dohadovali a hašteřili, a proto onen okamžik, byl vážně podezřelí.

 Otevřel dveře obývacího pokoje a údivem povytáhl obočí. Všichni tři, seděli na pohovce a zřejmě zpytovali svědomí.

 Je pravda, když otevřel vrata od kůlny a viděl na židli sedět svázanou dívku, s pytlem na hlavě, pokoušeli se o něj mdloby. A pořádně jim vyčinil. Vlastně..., řádil jako černá ruka. Během několika okamžiků, zakázal jim snad vše, kromě dýchání. 

Což hlavně pro Magnuse, znamenal problém. Zabavit mu mobil, by byla jeho smrt. Hormony se šestnáctiletým puberťákem mlátili, a nebylo dne, aby si nedopisoval s jinou dívkou. 

Střídal to jako ponožky, napadlo ho. Přesně jako on, v jeho letech. I když..., on v jeho letech, na periferii města, obýval se svým gangem opuštěnou továrnu, a coby jejich vůdce, měl každou noc v posteli jinou dívku. Šťastnou a nadrženou k tomu, ho obšťastnit. Zamračil se, při té vzpomínce. 

„Vyřídil jsi to?" Řekl Lucas, nejmladší z bratrů. Bylo mu sotva čtrnáct. Byl ještě dosti dětský a nejlépe zvládnutelný. Oba jeho bratři, se nervózně na sedačce ošili.

„Jo, vyřídil," zavrčel Caleb a povzdechl si, „zdá se, že jste nelhali. Bruno se asi opravdu pomátl."

 „Vidíš!" vykřikl Lucas nadšeně, „nelhali bysme ti."

 „To máte taky jediný štěstí!" Povytáhl Caleb obočí, „Kde je?" Chlapci ihned pochopili.

„Stále v kůlně. Sundali jsme ji pytel z hlavy, ale báli jsme se ji rozvázat. Vyváděla, jako kdyby se pomátla." 

„Asi to bude dědičný!" Zavrčel znovu Caleb. 

Vůbec se mu za ní nechtělo. Ale neměl na vybranou. A hlavně nevěděl, co s ní. Jejich dům nebyl tak velký, aby ji mohl vyhradit samostatný pokoj a v kůlně ji nechat nemohl. A hlavně musel vymyslet, jak ji přinutit, aby neutekla. 

Bruno mu sice poradil, aby ji postrašil divokou zvěří, že Variol trpí jakousi fobií ze zvířat. A to prý jakýchkoliv. Bála se prý i malých, bezbranných koťátek. A možná to byl dobrý nápad. I když pro začátek, ji hodlal do pokoje pro jistotu zamknout.

 „Nemůžou nás odvézt, vid?" Řekl náhle Dylan a v očích se mu objevili slzy, „Ona nadávala a říkala, že se postará o to, abysme za to zaplatili. Že má známé a dost peněz, abychom skončili v dětském domově." Caleb pevně semkl ruce v pěst tak silně, až se mu nehty zaryly do kůže. 

„To se nemusíte bát. To už nikdy nedovolím! Rozumíte? Stalo se snad někdy, že bych vás zklamal? Že bych vám lhal?" Všichni tři horlivě zatřásli hlavou k odporu, a bylo znát, že se jim ulevilo.

 Calebovy ale ne. Hodlal to té nafrněné slečince, dát pěkně sežrat.