Variol nedokázala od Caleba odpoutat zrak. Srdce jí bušilo jako splašené. Snažila se, aby si toho nevšiml, a dělala, jakoby se jí to ani netýkalo, ale moc se jí to nedařilo.

Calebova přirozenost a nenucenost, s jakou se pohyboval, jakoby sem patřil, ji ohromila. Bruno se s ním radostně přivítal, a všimla si, že i několik mužů, včetně velitele policie, mu radostně stiskli ruku.

 Dívky na něm mohli oči nechat, nakrucovali se před ním tak, až Variol začala žárlit. Je pravda, některé z nich, a některý z mladých mužů, se na něj dívali s opovržením, ale Caleba to evidentně nevyvádělo z míry. 

Hlavně Peter. Pro něj byl něco míň, než obtížný hmyz u jeho nohou. Celou dobu, stál Peter vedle Variol a stejně jako ona, sledoval Caleba. Jenže on s opovržením a nenávistí. 

Když se asi po půl hodině, kdy se Caleb zastavil v rozhovoru s několika muži, podíval směrem k Variol, zčervenala. Ihned odvrátila zrak a sklopila hlavu. Přistihl ji při tom, jak na něj hledí a to ji přivedlo do rozpaků. A když se náhle rozešel směrem k nim, podlomila se jí kolena. 

„Smím prosit?" Řekl Caleb, když se zastavil před Variol. Peter ji hned majetnicky vzal okolo ramen. 

„Zmiz, ty nulo!" Zavrčel Peter, „Jak se opovažuješ, mezi nás vůbec chodit?! Takové, jako ty, by měli zavřít a zahodit klíč!" Vrčel na něj nenávistně a pevně svíral Variol.

 „S tebou se nebavím!" procedil Caleb skrz zuby, vcelku klidně, „Přišel jsem si pro tanec." Podíval se na Variol, napřáhl dlaň a podíval se jí do očí. 

 Variol polkla. Jeho pohled, ji přímo propaloval, až se jí z toho podlomila kolena. Zadívala se na jeho napřaženou ruku a zaváhala. Peter ji stále pevně svíral okolo ramen a ona se snažila nedat na sobě znát rozrušení, které cítila z Calebovy přítomnosti. 

„Princezno?" Zašeptal Caleb, stále s napřaženou dlaní, a povytáhl obočí. 

„Kurva zmiz!" Vyprskl znovu Peter, „Přeci se nesníží k tomu, aby tančila s takovým buranem! S takovou nulou!" Peterova slova, ale Variol rozzuřila. I když ještě donedávna, jí připadal Peter dokonalý, najednou ho viděla zcela jinak. Proti Calebovy, byl jen slabý odvar muže. 

Muže, který se na ni stále díval těma hnědýma očima a čekal. Už neřekl nic, a ona věděla, že kdyby ruku nepřijala, klidně by odešel. Ano! Ale zrovna to, si nedovedla připustit. Tak moc se toužila znovu ztratit v jeho objetí, až jí její dech, pomalu začal zrazovat. 

Položila svou dlaň do té Calebovy a vyvlékla se překvapenému Peterovy z objetí. Nechala se odvézt na parket, a když ji přivinul do své mohutné náruče, ztěžka vydechla. 

Jeho zemitá vůně, ji znovu praštila do nosu. Voněl po mýdlu, kouři a potu, a ona měla pocit, že se jí zatočila hlava. Jeho porozhalenou hruď, měla zrovna v úrovni svých očí a ona tak zatoužila na ní položit svou hlavu. 

Cítila se najednou zase jako opravdová žena. Cítila se v bezpečí a touha, která ji posedla, se projevila i v jejím rozkroku. Nedokázala tomu zabránit, i kdyby chtěla. 

„Princezno?" Zašeptal jí u ucha, „Touhou sotva stojíš na nohou," jemně se rty dotkl jejího ušního lalůčku, „asi bych s tím měl něco udělat, nebo se mi tu za chvíli zhroutíš." Jeho dech ji pohladil po tváři, a v ten mement se sehnul a vzal ji do náručí.

 Vydechla překvapením, ale obejmula ho okolo ramen. A když s ní v náručí vykročil francouzským oknem ven, na zahradu, položila si hlavu na jeho rameno. Najednou ani nevnímala lidi okolo sebe. Ani překvapené pohledy, některých z nich. Její touha, ji zcela přemohla.