Večeře skončila a Bruno pokynul Calebovy, aby ho následoval.

 „Takže jsme domluveni, Calebe?" Otočil se na něj Bruno, když vešli do jednoho z mnoha salónů, v jeho honosném domě. 

„Ano, Bruno. Neberu své slovo nadarmo." Odvětil Caleb a přijmul místo naproti Brunovy, v jednom z kožených křesel. 

„Tak to tedy ne!" Ozval se za nimi Variolin hlas, „Mám do toho také co mluvit!" Bruno se na ni schválně podíval káravým pohledem. Nacházeli se nyní v jednom z pánských salónků, kam by ženy neměli mít přístup. On nebral nikdy přísné konvence a způsoby chování šlechty vážně, ale Variol ano. I když se jí to snažil odnaučit, lpěla na svém původu a nyní ji to hodlal připomenout.

 „Obávám se, Variol," zamračil se na ni Bruno, „že se nacházíš na místě, kam nemáš přístup." Variol ale jen vzdorovitě pohodila hlavou. 

„Trvám na tom, že Caleb není na mou oslavu zván!" Skoro si dupla. Bruno se zhluboka nadechl. Už mu vážně docházela trpělivost, s jeho rozmazlenou vnučkou. 

„A tobě bych radila, aby ses oné oslavy, zdaleka vyhnul!" vyprskla směrem ke Calebovy, „pozvala jsem i Petera!" Caleb pevně semkl čelisti a postavil se. Pak se zadíval na Variol varovným pohledem. 

„Musím tě zklamat, princezno," zavrčel, „ale nemám na vybranou. Budeš se muset s mojí přítomností smířit."

 „Phe!" zamračila se na něj, „Peter je slušný, vychovaný, vzdělaný. Materiálně zajištěný a má jistou úroveň..."

 „A tak!" skočil ji Caleb do řeči, „chceš říci, že někdo jaká já, je samozřejmě pod tvojí úroveň?" Povytáhl obočí a Variol zalapala po dechu, „Už jsem s ním měl tu čest, a vím o něm i to, o čem ty nemáš ani ponětí! A rozhodně se nechová slušně, tomu věř!" V hlavě mu proběhla vzpomínka na to, jak nevybíravě vyhodil a ztrapnil Manguse, a jak on ho potom hodil do bazénu. Ale nebyla to bohužel jediná věc, kterou o něm věděl. Za maskou uhlazeného, bohatého a sofistikovaného muže, se skrývala sketa největšího kalibru. 

„Chceš ho jenom očernit!" Vyprskla Variol. 

„Ne! To nemám zapotřebí, princezno. Od začátku, jsem věděl, že by sis o někoho jako já, neopřela ani kolo. Ty miluješ luxus! Potřebuješ svého řidiče, své auto, dokonce své letadlo! Jsi namyšlená, povrchní a nafoukaná fiflena! Lidi soudíš jen dle majetku a postavení. Podle toho, co mají na sobě a jak luxusní, je jejich oblečení! Jak vysoké, je jejich konto a kolik luxusních aut, se nachází v jejich garáži!" Variol zalapala po dechu a o krok před Calebem ustoupila. Něco takového, se jí ještě nikdo neodvážil říci. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach.

 „To..., to není pravda." Vydechla a do očí se jí nahrnuly slzy. 

„Bohužel je!" Ozval se hlas jejího dědečka, „Do posledního písmenka, Variol. A mě už dochází trpělivost! Příští sobotu, ohlásím vaše zasnoubení, ať se ti to líbí, nebo ne! Jestli si to ovšem Caleb nerozmyslí?" S nadějí se podíval na muže před sebou. Vůbec by se mu nedivil. A modlil se, aby tomu tak nebylo. Věřil totiž, že jeho vnučka přeci jen, má v sobě jeho krev. 

„Dal jsem slovo, Bruno," zašeptal Caleb, a stále se přitom díval na Variol, „a nevezmu ho zpět," pohodil rukama v zoufalém gestu, „osud je vážně nevyzpytatelný! Zahrává si s city a nutí vás dělat to, co byste nikdy neudělal."

 Bruno přikývl. Rozuměl mu. Říkal tím, že i přesto všechno, ji miluje, a i když mu hrdost velí odejít, prostě to nedokáže.