„Odpočívej, princezno," zašeptal Caleb ráno, a vášnivě Variol políbil, „musím odvézt kluky do školy. A pojede s námi i Henry, protože potřebuje nakoupit, takže se vrátíme později," sevřel ji ve svém náručí a chvíli ji houpal, jak malé dítě, „zamiloval jsem se do tebe, princezno." Zašeptal ji do vlasů a pak ji opustil.

 Variol se protáhla na posteli a zasněně se zadívala do stropu. Ještě stále měla pocit, že na sobě cítí Calebovy rty. Něco tak nádherného, ještě nezažila. Vlastně o milování přemýšlela vždy, jen jako o nutném aktu k rozmnožování, ale tohle bylo něco jiného. Cítila to. I přes svou nezkušenost poznala, že je Caleb v tomto oboru jistě mistrem.

 Napustila si vanu plnou horké vody a labužnicky se do ní naložila. Ani nevěděla jak dlouho tak leží a přemýšlí o tom, jak se ji Caleb znovu dotýká, když zaslechla ze zdola nějaký zvuk. Ve spěchu se oblékla a sběhla dolů po schodech.

 Měla chuť se Calebovy vrhnout do náručí a cítit jeho mohutnou náruč. Jeho rty, a kdyby ji po té znovu odnesl do pokoje a miloval se s ní, vůbec by neprotestovala. Toužila po něm. 

„Áááá!" vykřikla, když rozrazila dveře obývacího pokoje a na křesle spatřila podivnou osobu, „kdo..., kdo jste?" Vykoktala a změřila si onen zvláštní zjev.

 Byla to dívka, ale její vzezření, se Variol moc nelíbilo. Měla dlouhé, zrzavé dredy. Nad obočím piercing, a i její uši byli jimi posety. Pod krátkým přiléhavým tričkem vykukovalo tetování. A pod kraťoučkou minisukní a vysokými šněrovacími botami, spatřila tetování podobné tomu Calebovu.

 Dívka si ji změřila od hlavy až k patě a pak přikývla a udělala pár kroků, směrem k ní. „Jsem Gabriela Losnová," usmála se, podávajíc ji ruku, „říkej mi Gabi."

 „A jak..., jak jsi se sem..." vykoktala Variol, „Caleb tu není a co Herbert s Rudolfem?" 

„Jo, to jsem si všimla," usmála se dívka a změřila si Variol podezřívavým pohledem, „ale to nevadí. Počkám. Odjel s kluky do města? I s Henrym? A Herbert s Rudolfem jsou moji miláčci, bez problémů mě pustili a moc dobře vím, kam Caleb schovává náhradní klíč od brány, pro případ potřeby," chrlila ze sebe bezstarostně, „a ty jsi kdo?" 

 „Variol Jamesonová. Calebova...,Calebova...." Polkla, co je vlastně Calebova? Vězeňkyně? Milenka? Ano, teď už asi ano. Nebo žena? I když tomu oslovení moc nerozuměla.

 „No nevadí," mrkla na ni dívka, když spatřila její rozpaky, „přijela jsem Caleba a kluky navštívit, zřejmě se ti o tom zapomněl zmínit. Ale ani se nedivím, má toho moc." Řekla o poznání smutněji.

 „Ty..., jak dlouho ho znáš?" Vyhrkla Variol a u srdce ji píchl trn žárlivosti. 

„Od jeho třinácti let. Oba jsme byli děti ulice. Bez domova a bez rodiny a Caleb mě vzal pod svá křídla. A když se po té stal vůdcem gangu, učinil ze mě svou oficiální milenku, abych nemusela držet každému, kdo měl zrovna chuť. A pak..., když se mu podařilo se vyvázat, vzal mě sebou. Vyvázal i mě. Nikdy mu za to nepřestanu být vděčná." Dodala smutně a povzdechla si. 

„Mi..., milenkou?" zašeptala Variol, jakoby to bylo jediné, co z jejího monologu slyšela. Ale Gabi nezpozorovala náznak žárlivosti v dívčině hlase.

„Ano," řekla upřímně, „stále jsme milenci. Takový kamarádi s výhodami, jestli tomu rozumíš," zasmála se nahlas a pak po očku mrkla na Variol, „a ty taky, koukám, jsi Calebova milenka. Jeho rukopis se nadá popřít," znovu se nahlas zasmála, „je to neskutečný milenec, viď, Variol? Bude mi to chybět, až..." Mávla rukou. Chtěla dodat, až jednou najde svou ženu a ona svého muže, ale jen zatřásla hlavou. Moc mu to přála. Zasloužil si být šťastný. Měla ho ráda. Milovala ho, ale byl pro ni, jako její bratr, za kterého by dokázala položit snad život. Jako on pro ni. Otočila se k baru a vzala do ruky láhev whisky. 

„Počkej," vyhrkla Variol, když ji napadla spásná myšlenka, „jsi tu autem, předpokládám. Nechceš mě odvézt dolů?" Sklopila zrak, když se na ni Gabi tázavě zahleděla. 

Její srdce bušilo jako o závod, ale jediné, na co dokázala myslet, bylo, že se dívá na Calebovu milenku. Milenku. To slovo jí znělo v hlavě a přehlušilo vše ostatní. Žárlivost jí zcela přemohla. Zatemnila ji mozek.

 „Odvézt?" Zeptala se Gabi pochybovačně.

„Ano. Myslím, že tím Calebovy ušetříš dost práce. Chtěl mě odvézt, až přijede, ale dnes s Henrym nakupují a já mám také nějaké povinnosti, tak jsem myslela..." nervózně popošlápla, „že bys mu tím pomohla. A mě samozřejmě též. Domluvím se s ním později." Dodala sebejistě, aby Gabi přesvědčila o svých slovech.