Caleb postavil Variol na podlahu svého pokoje. Pak ji něžně pohladil po tváři a zlehka ji políbil.

 „Odskočím si do sprchy, princezno," vydechl, „celý den jsem pracoval na vinici a potřebuji nutně sprchu. Ty se zatím připrav, princezno."

 „Na co?" Vyslovila Variol tu nesmyslnou otázku, i když moc dobře věděla, co se bude dít. Vyletěla ale z jejích úst snad zcela sama, bez jejího přičinění.

Caleb se nahlas zasmál. Její nevinnost ho vzrušovala víc, než by si chtěl připustit. Jeho postelí, prošlo již tolik dívek a žen, že to přestal počítat. Miloval sex. Potřeboval ho k životu, i když zprvu, ještě když pobýval na ulici, nahrazoval mu zřejmě něco, po čem podvědomě toužil. Lásku.

Onen tělesný kontakt, byl pro něj zárukou, že na chvíli zapomene na vše, co ho tíží. A pak, jako vůdci gangu, lezli mu do postele dívky sami, a on se tomu nebránil. Přijímal je s otevřenou náručí, a užíval si každé vteřiny. 

A dalo by se říci, že se to od něj očekávalo. Ztvrzovalo to jeho machistickou nadvládu, v očích jeho podřízených. A tu on musel mít. Bezezbytku. 

Protože bylo jasné, že ony gangy, pohybující se na hraně společnosti a obávající periferie města, byly hrozbou. A to tak velkou, že nikdo s tím nedokázal nic dělat. Dalo by se říci, že je policie a úřady tiše tolerovali. Přehlížely a mlčeli, výměnou za občasnou výpomoc. 

„Na naše milování, princezno." Zašeptal a zmizel v koupelně.

 Variol polkla. Dívala se, jak se za ním zavřeli dveře koupelny, a zaváhala. Styděla se. Představa, že by se nyní svlékla do naha, s tím vědomím, že on to očekává a co ji čeká, přišla ji zvrhlá. A zároveň vzrušující. 

Na moment i zatoužila utéct, ale onu myšlenku hned zavrhla. Toužila po něm. Ale stud ji stejně nedovolil, vyplnit jeho prosbu. 

A tak když se po chvíli otevřeli dveře, stála stále v pokoji oblečená. Vystrašená a zároveň vzrušená. 

Caleb vstoupil do pokoje a na sobě měl jen bílou osušku, omotanou okolo jeho boků. Polkla a doširoka rozšířila oči, když zřela jeho dokonalou postavu. Tyčil se v místnosti, a na jeho těle se při každém pohybu zavlnily jeho svaly. Vlasy měl ještě mokré, rozčepýřené okolo hlavy a jeho hruď se leskla kapičkami vody.

 Teprve nyní měla možnost, pořádně zřít jeho tetování. Bylo impozantní a musela si přiznat, že jemu to dodávalo ještě větší zdání nebezpečnosti. Linulo se od jeho krku, přes jeho hruď, a končilo pod osuškou. I jedno z jeho lýtek, jak si všimla, bylo pokryto zvláštními hieroglyfy. Nedokázala od něj odtrhnout zrak. Polkla a zalapala po dechu, když se setkala s jeho pohledem.

 Přehlédl si ji od hlavy až k patě, a v jeho očích zajiskřilo. Poznal její stud, a viděl její rozpaky. Nevěřícně si odfrkl. Její nevinnost ho udivovala. Dívky v jejím věku, již dávno nebyli panny. A vlastně ještě nepotkal dívku, která by se chovala, jako ona. 

Někdy mu připadalo, jakoby se tu ocitla z jiného století. Z doby, kdy cudnost panen byla brána jako jedna z hlavních kritérií, pro jejich život a dobrou možnost se vdát. A kdyby neznal Bruna, řekl by, že ji opravdu cudně vychoval, ale bylo mu jasné, že na tomto, Bruno zásluhu neměl.

 Jenže si i musel přiznat, že jeho to vzrušovalo. A to víc, než by si kdy pomyslel. Vzrušovalo ho na ní všechno a hlavně její panenství. Byla jeho. Jeho žena. 

A když to vyslovil poprvé, byl si tím jist. V jeho světě, ze kterého pocházel, se toto ztvrzení bralo závazně. Bylo to něco, co překračovalo hranice chápání. Něco, co bylo jasné a nezlomné. Znamenalo víc, jak list papíru, podepsaný před samotným knězem. Bylo to totiž navždy. A znamenalo jedinou a nezlomnou pravdu, lásku. 

Nikdy žádnou ze svých milenek neoznačil tím slovem. Nikdy ji neřekl, že je jeho. Jeho ženou. Až jí. 

Poprvé za svůj život, a zároveň naposledy, si přiznal, že miluje.