Variol se zadívala do stropu svého pokoje a povzdechla si. Byla naštvaná sama na sebe, a nevěděla proč. Vlastně měla takový vztek, že se jí chtělo něčím praštit. A pak znovu a znovu, dokud by nerozmlátila vše, co se nacházelo v tomto pokoji. V Lucasově pokoji.

Stále měla před obličejem Calebův pohled, když se jí Lucas u večeře zeptal, zda se může vrátit do svého pokoje. Ale ona neodpověděla. Zůstala sedět jako přimrazená, neschopna slova.

 Caleb ji dával čas. Čekal. Očima ji povzbuzoval, a i ona snad chtěla říci ano, ale prostě to nedokázala. A tak Caleb udělal, co slíbil. Vysvětili Lukasovy, že ještě musí nějaký čas počkat.

 Ale i když byli kluci zklamaní, zdálo se, že ona snad ještě více. A přitom by měla být ráda. Jeho nemravná a vulgární nabídka, by ji měla pobouřit. 

Byla jeho vězněm, a ani nevěděla proč. Měla snoubence, do kterého byla přeci zamilovaná. Měla všechno, na co si vzpomněla. A přesto, ji tento muž, tak neskutečně moc přitahoval. 

Celou noc, snad ani nezamhouřila oko. Stále cítila jeho rty na svých. Jeho horký dech a jazyk plenící její ústa. Jeho ruce, jakoby náhle snad byli všude. 

Stále dokola si opakovala, že se jedná o jistý druh poblouznění. Že někdo jako ona, přeci nemůže toužit po muži, jako je on. Ale její tělo, říkalo něco jiného. 

Když ráno dům ztichl a bylo jisté, že v domě kromě Henryho nikdo není, vyšla konečně Variol z pokoje. Zamyšleně ale bloumala po domě, jako ve snách. 

Byla zde již měsíc a úplně zapomněla na to, proč tu je. Zapomněla na svého snoubence, na dědečka a její mysl se zas a znovu vracela k onomu polibku. K jeho mohutné náruči. Prožívala pocity a touhy, jaké nikdy nepocítila.

 Ač to bylo jakkoliv nemožné, cítila se tu šťastná. Ano, musela si přiznat, že je tomu tak. I nyní s napětím očekávala, až uslyší před domem zastavit auto, a do domu se vřítí Calebovy bratři. Ano, i je, si oblíbila více, než si myslela, že je možné. 

A když se sklánělo k večeru a konečně se rozrazily dveře, a kluci vběhli do obývacího pokoje, radostně vzhlédla ke dveřím. 

„Ahoj Variol." Zahalekali všichni tři sborově, a jako pokaždé, ji zasypali spoustou otázek a vjemů, z dnešního dne. Upřímně se smála jejich vyprávění a s nadšením naslouchala. 

Její srdce ovšem tlouklo vědomím, že každou chvíli do dveří vstoupí on. Celý den na něj myslela, a nyní, když věděla, že ho konečně uvidí, nemohla se dočkat. Nevěřícně zatřásla hlavou k odporu. Tak moc se za ten pouhý měsíc změnilo, že to nedokázala pochopit. Vždy byla ráda, že je celý den sama a s hrůzou čekala, až se vrátí. A nyní?

 Když vstoupil do místnosti, zvedla k němu zrak a zalapala po dechu. Automaticky se postavila, jakoby se k němu chtěla rozběhnout. Proti její vůli, se jí rozbušilo srdce jako na poplach a zvýšil se jí dech, když se na ni podíval. Zastavil se, a změřil si ji pohledem. I on poznal, že se něco změnilo.

 „Calebe." Zašeptala a polkla. Další slova se jí zadrhla v hrdle. Najednou jako by zde byli sami. Dívala se mu zpříma do očí, a ani se nesnažila uhnout pohledem. I když se tak moc červenala, protože bylo jasné, že poznal na co myslí a co cítí. 

„Princezno?" Řekl konečně a udělal pár kroků směrem k ní. Zastavil se však v uctivé vzdálenosti, jako by ji dával možnost přehodnotit to, co vyčetl v její tváři. Jenže to ona nechtěla. Nechtěla, aby jí dal možnost přemýšlet. Aby ji dovolil opět couvnout. 

„Calebe, já...." Zašeptala a vztáhla ruce. Nechala je ale pak spadnout podél těla. Styděla se sama před sebou, i před ním za to, že nedokáže ovládnout svou touhu. Zakroužil v jejím obličeji a jeho oči zajiskřily, když se na ni usmál. Pak přistoupil až k ní a lehce se dotkl její tváře. 

„To je v pořádku, princezno," vydechl a přejel prstem po jejím obličeji, „jsi moje žena." Pak se k ní sklonil, aby ji vzal do náručí. A když ho objala kolem krku, rozešel se ke dveřím. 

„Ten pokoj je zas tvůj, Lucasy." Řekl ještě Caleb, než vyšel z místnosti.