„Ty jsi chtěla utéct?" Postavili se všichni tři chlapci nad Variol a podívali se na ni odsuzujícím pohledem.

Caleb jim to samozřejmě řekl, a jak se zdálo, ani jeden z nich, z toho neměl radost. Vlastně je to i ke Calebově překvapení, hodně vzalo. Všechny tři. 

„Proč?" Řekli zase všichni tři, téměř sborově a s takovým výrazem ve tváři, až se Variol zastyděla. V Lucasových očích, zahlédla dokonce i slzy.

 Polkla. Najednou nevěděla, co na to říci. Měla by se zřejmě cítit ona, tou poškozenou, ale nebylo tomu tak. Vůbec to nechápala. Nevěděla proč je tady a proč ji unesli. Nevěděla důvod, a najednou se jí zdálo, že ho snad ani znát nepotřebuje. Nechce. 

Jediné co věděla, bylo, že dlouho se necítila tak, jako teď. Jinak. Živá. Jakoby pomalu procitala z nějakého snu, a den za dnem, se jí najednou zdál krásnější. Živější. A na každý se vážně upřímně těšila. Až ji to děsilo.

 „No já..." vykoktala. Co jim na to měla říci? „když vám řeknu, že už to neudělám, stačí vám to jako omluva?" Dostala ze sebe a uvědomila si paradox svých slov. Které ovšem myslela vážně, do každého písmenka. Omlouvala se svým únoscům, že se pokusila o útěk, a bylo ji to líto. Vážně ano.

 „Mohla sis ublížit!" Řekl zcela vážně Dylen a ukázal na její obvázaný kotník, „Nechceme o tebe přijít." Variol se málem nahrnuly slzy do očí. 

„Kdyby tohle udělala moje holka," vydechl Magnus vážně, „nevím, co bych udělal," zamračil se při té představě, „asi bych Ailen pěkně vyčinil. Tak bych ji naplácal, že by si to pamatovala pro příště, že mi to nesmí dělat." Variol povytáhla obočí. Poznala na Magnusovy, že i jeho ta představa pěkně vzala. Byl v tuto chvíli tak moc podobný Calebovy. Byl ještě prakticky dítě. Bylo mu šestnáct, a zdaleka nedosahoval Calebovy výšky a muskulatury, ale poznala, že z něj vyroste stejně krásný chlap, jak z Caleba.

 „Ty..., bys ji naplácal?" Vydechla nevěřícně. 

„No jasně. Aby si to pamatovala," řekl skoro překvapeně, že se tomu diví, „přeci bych ji neublížil. Jen bych ji vyčinil, aby věděla, že o ní mám strach. Není to přeci ani tak tělesný trest, jako spíše psychický. Ona by se zastyděla, že mě donutila k tomu to udělat, a já bych ji pak dal možnost k tomu..., aby mě odprosila." Jeho oči zaplanuly a Variol pochopila, co oním odprošením myslí.

 Skoro nahlas vydechla. Připadal ji najednou o hodně vyspělejší, než je snad ona sama. A bylo jí jasné, kdo je jeho učitelem. Setkala se s Calebovým pohledem a znovu zrudla. 

„Já..., už to vážně neudělám," zašeptala po chvíli, „nemusíte mít strach. Nechci, abyste si dělali starosti, kluci. Mrzí mě, že jsem vás tak vystrašila." Řekla upřímně a podívala se z jednoho na druhého. 

Úplně vážně přikývli, jakože její omluvu přijímají. Nemohla si pomoci, ale měla takovou chuť, jednoho po druhém, k sobě přivinout. Oni byli vážně skvělí. Jiní. Opravdoví. Jako jejich bratr.

 „Nejvíce jsi ale vystrašila Caleba," pokračoval Mangus, „takhle vykolejenýho, jsem ho neviděl, ani když jsem jednou utekl ze školy, protože jsem měl rande," zamračil se, „už tě potrestal?"

 Variol polkla. Potrestal? Všichni tři, vlastně čtyři..., na ní upřeli svůj úplně vážný pohled, a čekali na její odpověď.