Variol polkla. Nesnažila se mu odporovat, jen sklopila zrak a zrudla. 

Vzrušovala ji jeho sebejistota. To co cítila, vůbec neznala. Ani v přítomnosti Petera, se nikdy necítila tak, jak s tímto mužem, kterého znala sotva deset dní.

 „Odnesu tě, a Henry se ti na to podívá." Řekl a Variol nechápavě povytáhla obočí.

 „Henry?" Pochybovačně zatřásla hlavou k odporu. Ten muž se jí moc nezamlouval. A pak, zdálo se, že ji nemá zrovna ve velké oblibě.

 „Je to doktor," řekl Caleb, „tedy byl..., než..." Povzdechl si, když spatřil její pochybovačný pohled. Ona opravdu nevěděla o životě vůbec nic. Byla vychovaná ve zlaté kleci a nikdy jí nic nechybělo. Nikdy se nemusela starat sama o sebe, natož o druhé. Lidi soudila jen podle obalu, ne podle kvality jejich duše. Snad se tomu ani nedivil, ale hrozně ho to vytáčelo.

 „Možná se budeš divit," zamračil se, „ale všichni lidé, nemají takové štěstí, aby se narodily se stříbrnou lžičkou v puse. Nemají umetenou cestičku životem a dost peněz na to, aby si mohli koupit své štěstí," řekl to přísně a naštvaně, protože se tak i cítil, „život je svině, princezno. K některým určitě!" 

Variol se rozbušilo srdce. Nevěděla proč, ale najednou se cítila, přesně tak, jak ji Henry řekl, jako snob.

 „Já..., nemyslela jsem to tak," zašeptala, „jen jsem..." Sklopila zrak. Najednou se před ním styděla. 

„Býval chirurgem," řekl Caleb po chvíli, „myslím, že velmi dobrým chirurgem, ale jak jsem řekl..., ne každý, má v životě štěstí." 

„Tak proč tedy," Variol pohodila rukou směrem k domu, „proč?" Podlomil se jí hlas. 

„Třeba ti to jednou řekne sám, princezno." Vydechl Caleb.

 Vzpomněl si na den, kdy Henryho potkal. Bylo mu tehdy sotva sedmnáct, a na ulici žil již čtyři roky. Byl vůdcem jednoho z gangů, který na periferii města, obýval starou továrnu, ale i když se přede všemi tvářil jako tvrďák a naprostý ničema, nikdy takový nebyl. Jen přežíval. Musel, aby žil. 

Pak ho při jednom střetu s gangem ze sousedního města, někdo postřelil. Nemohl si dovolit doktora, a nemohl si dovolit jít do nemocnice, ale Henry, který tou dobou žil již několik let na ulici, mu zachránil život.

 Tehdy ho vzal Caleb pod svá křídla. Nabídl mu ochranu a střechu nad hlavou, i když to byla jen stará a opuštěná továrna. A Henry zůstal. A zůstal, i když pak ve svých osmnácti letech, dostal své bratry do pečování. 

„Zachránil mi život, princezno," zašeptal Caleb smutně, „nebýt jeho, už tu nejsem," vyhrnul si tričko a pod pravým žebrem ukázal na dlouhou jizvu, „vzpomínka na minulost. Děsivá, ale hodně užitečná." Zapátral Variol ve tváři, a když se nadechovala k odpovědi, položil prst na její rty. Chtěl ji toho tolik říci, ale nevěděl, zda je ochotna to přijmout. 

„Říkal jsem ti přeci, že jsem se jako dítě, ocitl sám, bez přátel a bez prostředků, ...., na ulici, princezno. A dělal jsem, co jsem mohl, abych přežil. Snažil jsem se přežít. Ne na vše, co jsem udělal, jsem hrdý, ale nelituji jediné vteřiny. Dalo mi to totiž víc, než ty si umíš představit. Dalo mi to víru v sebe a sílu, o které jsem ani nevěděl, že ji mám. Naučil jsem se nesoudit lidi podle obalu, ale jejich charakteru a srdce. Naučil jsem se víc o životě, než kdokoliv jiný za celý život."

 „Ale Calebe..." zašeptala Variol. Do očí se jí nahrnuly slzy. Cítila z něho hořkost a smutek a najednou měla takovou chuť, ji z něho sejmout.

 „Teď ne, princezno," vydechl a sehnul se k ní, aby ji vzal do náručí, „snad jednou, ti řeknu víc."