„Hm," pokrčil panovník svůj nos a znuděně se zašklebil, „co s tebou?!" Řekl, dívaje se na dívku před sebou. Nebyla to otázka, Rebeka věděla, že se nikdy neptá, přesto odpověděla.

„Nepošleš ji zpátky do cely, že ne?" Vzhlédla k němu. Cítila, že ho dívka fascinuje a zajímá, ale nebylo v tom více, než zvědavost po něčem, co neznal. 

Klidně by ji bez mrknutí oka poslal zpátky, to věděla. Nedělalo by mu problém, ji sprovodit ze světa, a tomu ona hodlala zabránit. Elfrída se přeci nikdy nemýlila. Však právě ona, byla ta, z jejíž lůna vzešel samotný satan. Nejstarší bytost na zemi, která tu byla již od stvoření světa. *

Už při samotném stvoření země, musela být nastolena rovnováha. Dobro a zlo. Tma a světlo. Anděl a ďábel. A onu rovnováhu, představovali dva její synové. Daren z Carharu a Aaron z Almiony, satanův bratr. 

Jenže po Aaronově smrti, byla rovnováha narušena. A snad právě proto, se zrodil Damián s Daemonem. To oni nyní měli za úkol udržet svět v rovnováze. Damián, coby vládce Almiony, anděl, na straně světla, a Daemon, vládce Carharu, ďábel, na straně temnoty.

 Bylo ovšem nutné, aby oba přijmuli svůj úděl beze zbytku. A to právě pro Daemona, bylo o mnoho těžší, než pro jeho bratra. Daemon byl ďábel, vládnoucí podsvětí. Byl tím, čím byl, ale zároveň musela i v jeho nitru, zůstat jakási rovnováha, aby ho temnota zcela nepohltila, a nestalo se to, co kdysi Aaronovi. A tou rovnováhou, byla ona. Dívka, kterou by ďábel mohl milovat.

 „Proč ne?! K čemu mi je?" Odpověděl na její otázku, stále se dívajíc na onu dívku. 

„Líbí se mi," pokrčila Rebeka rameny, „dovol mi, aby zde zůstala. Alespoň, pokud zde budu. Nahoře se nudím, Daemone, a byla bych ráda, kdybych zde měla přítelkyni."

 „Phe!" zasmál se nahlas, „Chceš nějaké zvířátko na hraní? Je to člověk, Rebeko! Měl jsem ji dávno sprovodit ze světa!" 

„A přesto jsi to neudělal. Líbí se ti!" Zkusila to odvážně. Věděla, že si dovoluje příliš. Však to byl samotný vládce podsvětí. Ďábel. A byl jen jeden tvor na světě, který měl větší moc, než on. Jeho otec. 

Prudce pohodil hlavou a hodil na ni rozzlobený pohled. 

„Nikdo tě tu nedrží!" zavrčel, „Můžeš se vrátit zpátky na zem!"

 „To já ale nechci. A neříkej, že nejsi rád, když tě tvá tetička navštíví, synovče."

 „Řekl jsem, abys mi tak neříkala!" Zahromoval, „To že jsi sestrou mého otce, ještě neznamená, že si můžeš dovolit mi odporovat!"

 „Neodporuju ti. Jen tě prosím..., nech mi ji," řekla mírněji, „měla by dostat najíst. Však slyšíš, její žaludek. A nějaký šat. Postarám se o to." Věděla jak na něj. A věděla, že i jeho zloba vůči ní, je jen jakási obrana, kterou se obrnil proti své samotě.

 Ano, i přesto, že jeho srdce přestalo bít, a pozbyl svých emocí, věděla, že trpí. Že strádá osaměním. Jen si to nikdy nepřizná. A nepřizná to nikomu, ani jí. Zatím.

**

*viz...Tajemství Carharu, kapitola 65. Pro ty, kdo nečetli, nebo si potřebují osvěžit paměť.