Daemon se ani nehnul. Jen jeho oči změnily směr a zadíval se na Rebeku. Trochu v nich zajiskřilo. Měla pravdu, proč by se nemohl podívat? 

Ne, že by mu chybělo povyražení. Milenek měl tolik, kolik si jen přál. Vlastně se prali o právo, strávit s ním noc. Každý den mohl mít v posteli jinou, jenže tohle bylo něco jiného. Jeho milenky, byli neživé bytosti. Jako ostatně každá bytost, v jeho království. Ale ona byla člověk. 

Byla živá. Z masa a kostí, a až sem, slyšel, jak jí divoce tluče srdce. Vlastně celou dobu, co tu seděl, poslouchal, jak tluče. Úplně ho to fascinovalo.

 Za těch více jak dvě stě let, se v jeho království objevila už spousta dívek, a on všechny zabil. A nevěděl proč, ale tahle, jakoby ho něčím uchvátila. Snad proto, že se nad ní smiloval jeho bratr, a vytrhl jí ze spáru smrti. Nebo jen proto, že si prostě chtěl počkat na chvíli, až si její smrt více vychutná. 

„Proč ne," řekl konečně, „připravte koupel. Rychle!" Zařval, a služebnictvo se mohlo přetrhnout, aby jeho příkaz splnilo. 

Přinesli velkou dřevěnou káď a naplnili ji horkou vodou. Pak poslal své stráže, do sklepení hradu, aby ji přivedli. Celou tu dobu seděl klidně, téměř bez zájmu na svém trůnu a čekal.

 Když se otevřeli dveře a Torvin vstoupila dovnitř, jeden ze stráží ji dloubl do zad, a něco zavrčel. Zapotácela se, ale znovu se zvedla, a ztěžka došla až k trůnu. 

„Můj pane?" Poklekla a sklopila hlavu. Muž, který se rozvaloval na trůnu, byl tolik podobný satanovy, jen snad ještě hezčí, napadlo ji. 

Jeho tvář ale nevykazovala vůbec žádných známek emocí. Vypadal tvrdě a arogantně. Na první pohled bylo znát, že si je moc dobře vědom, své moci a síly. I přesto, že byl tak mužný a hezký, šel z něj strach. Téměř se rozklepala strachy, a to přitom po cestě sem, potkala tolik hrůzy a děsu, ale nikdo a nic, se jí nezdálo tak strašlivé, jako on.

 „Tvé jméno?" Pronesl do ticha přísným tónem hlasu. 

„Torvin, můj pane," zašeptala, aniž by zvedla hlavu, „dcera pojídače hříchů."

 „Proč skončila jsi na hranici? Jaký hřích, tíží tvou mysl?"

 „Žádný, můj pane. Snad jen ten..., že jsem byla nucena zabít muže, který se chtěl ukájet na mém těle." Podivný a opovržlivý úšklebek objevil se na panovníkově obličeji. 

„Chceš říci, že pouze proto?! Tobě rozkoše těla nic neříkají?" Torvin se odvážila malinko pozvednout hlavu. Díval se na ni tak, že si byla jistá, že jí nevěří. Myslí si snad, že je nějaká lehká děva? Nebo snad kněžka lásky, či konkubína? 

„Za..., zatím ne, můj pane," zašeptala a cítila, jak rudne, „byla jsem vychována tak, aby mé tělo zůstalo nedotčené, dokud..."

 „Dokud?!" povytáhl obočí v otázce. 

„Dokud nepřijde ten pravý muž, můj pane." Jeho hurónský a opovržlivý smích, se ozval místností.

 „Chceš říci, že jsi ještě panna?! Víš..., že za tvou lež, tě mohu ihned sprovodit ze světa?"

 „Nelžu, můj pane. Nikdy bych si nedovolila lhát. To je přeci hřích." 

 Daemon se zarazil a opřel se do opěradla. Nějakou dobu se na ni jen díval, jakoby přemýšlel, co s ní. Něco mu říkalo, že nelže. Že je nevinná, jako padlí sníh.

 Ale na druhou stranu moc dobře věděl, že právě mezi nejchudšími z nejchudších, je nejvíce kněžek lásky. Však tím obstarali svou obživu. A že by právě ona, dcera pojídače hříchů, nevyužila svého těla k obživě? 

A i když byla špinavá, a na sobě měla nevzhledné cáry, její tělo bylo hřích, samo o sobě. To musel uznat.