Torvin se schoulila pod uschlým stromem a ustala si na vyprahlé zemi. Od chvíle, kdy ji Elvíra odvedla na druhý břeh, uplynulo již několik dní, ale připadalo jí to jako věčnost. 

Kdyby jí ale ještě před nedávnem, někdo řekl, že se ocitne právě zde, jistě by tomu nevěřila. Přeci se snažila žít tak, aby jí brány pekelné, zůstaly navždy zavřeny. 

Černým myšlenkám se vyhýbala, byla ctnostná a nevinná, a i když byli s otcem chudí, nikdy si na svůj úděl nestěžovala. Nebo ti pobožní blázni a nactiutrhači, kteří ji chtěli upálit na hranici, měli přeci jen pravdu? Přeci to, že zabila, bylo v sebeobraně. Vzal by jí její nevinnost a jistě i život, kdyby se nebránila. 

Polkla slzu a zaposlouchala se do ticha. Ustrašeně se rozhlédla kolem pokaždé, když zaslechla sebemenší šramot. Tak děsivé a strašidelné místo, ještě neviděla. Stromy holé a suché, bez listí. Zem vyprahlá a černá. Řeka temná, jako noc. Za celou dobu neviděla jediný kus trávy. Jediné stéblo. Nic. Ve dne nesvítilo slunce, a v noci nebyla na nebi jediná hvězdička. Jakoby smrt obcházela touto děsivou krajinou. 

Hlady už pomalu neviděla na cestu, a umírala žízní. Snad měla i štěstí, že se dokázala vyhnout oněm děsivým bytostem, které tu pobývali. Viděla umrlce, navždy ukřižované na kříži. Mrtvé duše, bloudící krajinou. Zapálené, a stále planoucí hranice, a na nich odsouzence, k věčnému utrpení. Viděla šibenice, a na nich mrtvá a sténající těla. 

Všude kolem se šířil do morku zalézající smrad hniloby a síry. Věčné skučení a strašidelné kvílení, se stále ozývalo kolem. Smrt, zmar, zkáza a utrpení, bylo znát na každém jejím kroku. 

Sevřela v dlaních své hladem kručící břicho a přitáhla si kolena až k bradě. Možná smrt na oné hranici, by byla lepší, než toto, pomyslela si. Našla by brzo usmíření, v náruči smrti, a jak dlouho, na něj bude čekat zde?

Dost dobře nechápala to, co se jí snažila Elvíra s Dianou říci. Cítila, že ji nechtějí ublížit, ale není toto horší, než smrt? 

Najednou zaslechla zaržání koně. Dusot kopyt se stále přibližoval, a i když se přikrčila ke stromu a schovala se v temném koutě, zařehtání se ozvalo o mnoho blíž. Nad její hlavou. 

Vykřikla, když vzhlédla, a nad sebou spatřila temnou osobu na černém koni. Ta osoba byla děsivá. Oblečena v dlouhý, černý plášť, s kápí přes hlavu. Spadala mu hluboko do čela, a jediné, co mohla spatřit, byli rudé, planoucí oči, které si ji měřili opovržlivým pohledem. Neříkal nic. Jen na ni hleděl, a jeho kůň nad její hlavou ještě několikrát zařehtal. I on, byl stejně děsivý, jako jeho pán. 

Torvin ještě jednou ustrašeně vykřikla a rozutíkala se pryč. Běžela jako o závod, a nerozhlížela se napravo, ani nalevo. Strach poháněl její nohy a dodal jí sílu, kterou si myslela, že již ztratila.

 Chvíli to vypadalo, že se snad za ní nepustí, jenže po chvíli uslyšela znovu dusot kopyt. Evidentně si s ní hrál, jako kočka s myší. Dával jí náskok, protože věděl, že ji lehce dostihne.

 Rozutíkala se ještě rychleji, ale zapotácela se, a upadla na zem. V té chvíli, nad sebou spatřila to děsivé zvíře, jak se vzepjalo na zadních a zaržálo. 

„Ne! Prosím! Zapřísahám vás, nezabíjejte mne!"

 „Proč ne?!" Ozval se děsivý hlas nad její hlavou, „Jsi v mé říši. Jsi v samotném, temném Carharu. A odtud..., není cesty zpět!"

 „Ach, můj bože!" zavzlykala Torvin, „Damián z Almiony, mne vysvobodil ze spáru smrti, abych skončila zde?! Měl mne raději nechat zhynout na hranici!" Vykřikla, a postava nad ní, se na moment zarazila. Nakonec ale pobídl koně, sehnul se, a vyzdvihl si ji do sedla, jakoby byla pírko.

 „Třeba tu hranici zapálím já sám!" Procedil skrz zuby. Přehodil ji přes hřbet svého koně, jako pytel brambor, a kopl ho do slabin.