„Kam mě vezete, můj pane?" Vydechla ustrašeně Torvin, když míjeli pomezní kámen Almiony.

 „Toto je území Carharu." Odpověděl klidně Damián, a pevněji sevřel opratě ve svých dlaních. Od té doby, kdy mu jeho otec, samotný ďábel, předal vládu nad Almionou, zde byl jen několikrát. A pokaždé, když si myslel, že již našel tu, která dokáže přivézt jeho bratra zpět. 

Carhar, sídlo vládce pekel, bylo právě zde. Jeho pozemská část. A zde, se také nacházela brána na druhý břeh. Do temných hlubin Carharu, kterým vládl jeho bratr Daemon.

 A byli jen tři lidi na světě, kteří onu bránu, dokázali otevřít. Samotný Daemon, pak jejich otec. A Elvíra. Stará baba kořenářka a jejich chůva. 

Když zastavila družina před branami hradu, Torvin se rozklepala strachy. Tolik o tomto místu slyšela, ale nikdy by ji nenapadlo, že se zde někdy ocitne. Odvedli ji temnými chodbami hradu, až do korunního sálu, a jí se náhle podlomila kolena. Na vysokém trůnu, seděl on. Daren z Carharu, samotný satan. 

„Otče. Matko." Vydechl Damián, a i on, poklekl na koleno. Jeho matka ho s radostí objala, a ďábel jen přikývl. Kdo ho ale znal, věděl, že výraz v jeho očích, znamenal lásku. Tu, kterou v něm probudila právě jeho žena Diana. 

„To je ona?" Zamračil se satan, a otočil se na Elvíru, která postávala pod jeho trůnem. Stará baba kořenářka přikývla a změřila si dívku pohledem. Tentokrát tomu věřila. 

„Dívka se špatnou pověstí, ale s čistou duší, můj pane." Odpověděla, a střetla se s pohledem satanovy ženy. Však i ji, před několika staletími, přivedla do Carharu, aby dostála svého osudu a stala ženou satanovou.

 „Chudinko, nemusíš se bát. Neublížíme ti." Zašeptala Diana, a pomohla dívce na nohy. Byla o několik století starší, než Torvin, ale vypadala stejně mladě, jako ona.

 „A pak..., je tu ještě to znamení," pokračovala Elvíra, „žádná z dívek, kterou jsme poslali na druhý břeh, ho neměla. Až ona. Jedno její oko je černé, jako noc, a druhé modré, jako den, můj pane." 

Ďábel se opřel do svého trůnu, a zprudka vydechl. Když se zadíval na dívku pod sebou, zadoufal, že snad konečně našli tu pravou. Avšak to již doufal tolikrát, a každou jeho syn zabil. Žádná v něm neprobudila byť jen náznak emocí. K žádné necítil nic víc, než ke každému, svému poddanému. 

S láskou se zadíval na svou ženu a přikývl. Ono něžné gesto znamenalo všechno. I ona to věděla, a doufala, že jediná trýzeň, která je tíží, snad brzy skončí. A skončí dnem, kdy se Daemon zamiluje. 

Ode dne, kdy Damián převzal vládu nad Almionou, se Daemon změnil. Jeho duši pohltila temnota a musel odejít tam, kde byl zrozen. Na druhý břeh. Do samotného pekla, kterého se stal krutým a neústupným vládcem.

 Nic necítil. Nemiloval. Jeho duše, byla černá jako noc. A jeho srdce přestalo bít ve chvíli, kdy nastoupil na trůn v temném Carharu.