To co Torvin spatřila, ji málem vyrazilo dech. Klečela za kamenným pilířem a její tělo, jakoby celé zkoprnělo. Hrůzy, které viděla za hradbami hradu, se všechny nacházeli v této obrovské místnosti. 

Kam její oko dohlédlo, všude kolem planuly hranice s odsouzenými. Mezi tím stáli šibenice s oběšenci, nebo ukřižovaní na kříži. Odsouzenci v pranýřích, a v železných klecích, které viseli ze stropu. Všude kolem planuli ohně a mezi tím, pobíhali podivní, ohavní, a chlupatí tvorové. Satanovy pomocníci. Glarkulové. 

Někteří přikládali pod ohně, někteří s bičem obíhali vězněné a bičovali je. A do toho všeho, se stále a bez přestání, ozývalo děsivé naříkání, křik a nářek umrlců. Pach ohně, síry, hniloby a smrti, šířil se kolem.

 Torvin skousla svou pěst, aby jí necvakali zuby strachy. To co viděla za hradbami, byl jen slabý odvar toho, co viděla zde. Co chvíli, se odkudsi vyloupl některý z Glarkulů, a táhl za sebou v řetězech spoutaného hříšníka. Když naříkal a vzpouzel se, šlehl ho bičem, nebo bodl kopím a táhl ho dál. Až k trůnu samotného vládce pekel. K satanovi a pánu podsvětí. 

Torvin zalapala po dechu, když ho zřela na jeho trůnu. Takto, ho ještě neviděla. Zde, v Srdci Carharu, jeho podoba byla opravdu děsivá. Tak jak nahoře, ji vůbec neděsila jeho pravá podoba, zde, když ho zřela, málem vykřikla. Vypadal děsivě a nebezpečně. Čišela z něj hrůza a strach. Seděl majestátně opřen do svého trůnu, v pravé ruce držel své vidle, a celý planul. 

„Co zde pohledává, lidský červ?!" Ozvalo se nad její hlavou, a když vzhlédla, děsivá tvář jednoho z Glarkulů, se dívala na ni. Dříve, ale než stačila cokoliv udělat, ji popadl a přehodil ji přes hlavu dlouhý řetěz. 

„Hni se, ty bídný červe! Náš pán bude jistě potěšen, ty prašivá děvko!" strčil do ní tak, až Torvin upadla a vykřikla, „Jsem sám zvědav, jaký trest tobě přiřkne. Hádám, ty čarodějnice, že jedna z hranic, je připravena pro tebe!" Znovu ji dloubl kopím do žeber a další z Glarkulů, ji šlehl bičem do zad. 

Torvin se zapotácela a po tvářích se jí začali kutálet slzy. Již pochopila, že ji Xantia obelhala, ale bylo pozdě. A to ji Rebeka kladla na srdce několikrát, že za žádných okolností, nikdy, nesmí sem dolů vstoupit. Na jeho hradě, ji pán pekel dokáže udržet při životě. Zde, ale ne. Kdo sem vstoupí, již nikdy se nenavrátí zpět. 

„Náš pán, nemá s nikým slitování. S nikým, rozumíš? Můžeš si křičet a prosit jak chceš, ale stejně ti to nepomůže!"

 „Ne! Prosím, to je omyl. Nemám tu být!" Křičela, ale nebylo ji to nic platné. 

„Jen si křič, ty hříšnice! Sem se omylem nedostane nikdo! Jestli jsi tu, tak sem také patříš!" Zavrčel na ni, a dotáhl ji až k trůnu, „Na kolena! Poklekni před satanem!"

 Strčil do ní, a Torvin padla na kolena, pod Daemonovým trůnem.