Příchod satanovy sestry, se ovšem nehodil Xantii. Bála se, že prokoukne i ji. Že uvidí v její duši žárlivost a touhu po smrti lidské dívky, které ďábel den za dnem, stále více propadával. 

Už ji ani nenavštěvoval tolik, jak tomu bylo celá staletí. Od doby, co tu onen lidský červ byl, cítila jeho odtažitost. Něco se změnilo, a ona ho chtěla zpátky, dřív, než jí podlehne úplně. 

Musela ale jednat, zvláště když tu byla Diana, světlonoš, a bylo jisté, že stojí na dívčině straně. Musela se jí zbavit hned, dokud byl ještě čas. 

Nebyla ale hloupá, věděla, že kdyby ji odstranila ona, ďáblovu náklonnost by si nezískala. On musí vědět, že od něj odešla sama. Musí si myslet, že jí je odporný, a že z něj má strach. A přinutit ji, to udělat, šlo jen jediným způsobem. Přimět ji, aby vešla kamenným schodištěm do sklepení hradu, u východní části hradeb, do satanova samotného chřtánu pekelného. 

Tam, kde ďábel přijímal odsouzené na smrt. Věděla, že tehdy ďábel opravdu naháněl hrůzu. V samotném Srdci Carharu, jak se chřtánu přezdívalo, totiž ďábel opravdu jako ďábel vypadal. Už na něm nezůstalo vůbec nic lidského, a jeho pravá podstata, zcela vyplula na povrch.

 Zde vykonával svůj soud nad hříšníky a dle zásluh jim ukládal i jejich trest. A Xantia věřila, že onen pohled, konečně Torvin přesvědčí o tom, že ho milovat nedokáže. Že od něj s hrůzou uteče, a satan konečně prozře, a vrátí se do jejího lože. 

Namluvila tedy Torvin, že jí satan pohrdá, a že miluje jen ji. Celá dlouhá staletí. A že právě tam, se scházejí, a se satanem propadají svým chlípným choutkám, které je oba tak spojuje. Hřešila na jednu z nejmocnějších lidských vlastností, a to je žárlivost. A také zvědavost.

 Bylo jí jasné, že potom, co ji napovídala, bylo jen otázkou času, kdy podlehne, a bude se sama chtít přesvědčit. A bylo tomu tak. 

Jednou v noci, se Torvin vykradla ze svého pokoje, a schovaná pod rouškou tmy, se rozutíkala k východní části hradeb. Tam, kde se nacházel vchod do Srdce Carharu. 

S tlukoucím srdcem, se podívala dolů, do temné díry, kam sestupovalo úzké, kamenné schodiště. Na stěnách vyseli hořící louče a dodávali tak stísněnému prostoru, ještě větší hrůzu. Její zvědavost, ale byla silnější, než její strach a vědomí toho, že jí Rebeka přísně zakázala, sem vstupovat.

 Pomalu vstoupila dovnitř a krůček po krůčku, začala klesat dolů. Do chřtánu pekla. Dlouhá, strmá cesta, byla téměř nekonečná. Kamenné schodiště vytesané ve skále, bylo vlhké a všude cítila všudypřítomný pach hniloby. 

Když po dlouhé době, konečně stanula na rovné zemi, objevila se před ní další, temná chodba. Vydala se po ní, a s každým dalším jejím krokem, se stále přibližovaly děsivé zvuky, které byly stále hlasitější. Podivné kvílení. Pláč, nářek a řev. Sténání a jekot. Skřípot a bušení. Hukot a praskání dřeva. Ony zvuky byli stále a stále děsivější. 

A když konečně došla nakonec, a rozprostřela se před ní obrovská, a nekonečná místnost, z hrůzou, padla na kolena a schovala se za jedním z kamenných pilířů.