„Lidská dívka, zde?" pronesla Diana do ticha k Torvin. Seděla totiž v zahradě na lavičce, a evidentně se trápila. Myslela na Daemona, to Diana poznala. Torvin jen vzhlédla, ale neřekla nic. Když ji spatřila, hned zase sklopila hlavu.

 „Je to totiž nezvyklé. Ještě nikdy, tu nebyla živá lidská bytost. Žádnou ďábel nenechal žít." Změřila si ji pohledem a přisedla vedle ní, „Myslíš na Daemona?"

 „Mám pocit, že nemusíš mí obavy. O mě, evidentně nestojí."

 „Myslím, že se mýlíš. Je to ďábel, Torvin. Kdyby o tebe nestál, už bys byla mrtvá. Přeci jsi v podsvětí. Zde živé duše nesetrvávají." 

„Pak je zřejmě jen otázkou času, než tak učiní, a zahubí mě." 

„A ty se toho nebojíš?"

 „Ne! Však mě na světě nic nedrží. Nikoho nemám. Můj otec zemřel, a i když jsem se snažila žít bez hříchu, byla jsem coby hříšnice odsouzena k smrti. Peklo je nahoře. Ne zde!" Povzdechla si, a po tváři jí stekla slza.

 „Miluješ ho?" Torvin prudce vzhlédla a zalapala po dechu. 

„Já...," zašeptala, „jak jsem řekla, nebudu vám stát v cestě. Viděla, jsem, že je šťastný, že tě vidí. Takhle se netvářil za celou dobu, co jsem zde."

 „Takže ho miluješ?" Nedala se odbít Diana. 

„Co já cítím, je přeci jedno. On mě nemiluje, a to stačí."

 „To ovšem není odpověď, na mou otázku." Torvin na moment zavřela oči, aby zahnala příval slz. Ano, milovala ho. Tím si byla již jistá. Jenže bylo jí jasné, že on ji milovat nikdy nebude. I když si to myslela, po tom co viděla, pochopila, že nikoliv.

 „Ano!" vykřikla rozrušeně, „Miluju ho! Miluju samotného satana! Jsem proto špatná?! Jsem hodna zavržení?! Myslím, že ne, ale to už je jedno, protože on miluje tebe!"

„Také si myslím, že mne miluje," pokrčila Diana nos, „a já miluji jeho. Opravdu moc, a proto si přeji, aby byl šťastný." To už Torvin nevydržela, a vyskočila na nohy. Diana ji však zarazila a stáhla jí zpátky na lavičku.

 „Miluju ho, Torvin. Však je to můj bratr, a není mi jedno, že trpí."

 „Bratr?!" Torvin doširoka rozšířila oči. 

„Jistě. Zrovna tak, jako Damián z Almiony. Anděl a ďábel. Dobro a zlo. A já jsem tu proto, abych udržela rovnováhu. Jsem světlonoš, a věř, že vidím, až na dno tvé duše. I té jeho. Přede mnou ani on, nic neutají. A já vím, že on tě také miluje."

 „Pleteš se," zatřásla Torvin hlavou k odporu, „poslední týdny, jsem ho téměř neviděla. A vím, že se mě straní úmyslně. Protože, mne nenávidí a touží mne zabít."

 „Protože tě miluje," zasmála se Diana a chytla ji za ruku, „je celá staletí sám, Torvin. Dovedeš si představit to utrpení z osamění? Ze samoty, která nikdy neskončí, protože je nesmrtelný? To vědomí, že již nikdy se nevrátí na zem? Že navěky zůstane sám? Den za dnem, rok za rokem a staletí za staletím. Zatrpkl a na lásku nevěří. Je to satan, a ten nepociťuje lidských emocí. Až na jednu výjimku..., a tou jsi ty. Proč myslíš, že tě jeho oheň nespálil? Kdybys mu nebyla souzena, už bys tu neseděla, a ty sama to víš."