Byla noc. Všichni spali, a jen Daemon seděl na svém trůnu, ve své lidské podobě, a poslouchal Torvinino srdce. S rukou opřenou pod bradou, opřen do opěradla, nevnímal nic jiného, jak ji.

 Zdálo se mu, že je to den za dnem horší. Vůbec nechápal, ono své rozpoložení. Nevěděl, co se to s ním vlastně děje. A na Rebečiny řeči, o jeho touze a osudové lásce, nevěřil. 

Jenže ona lidská dívka, mu snad zalezla až pod kůži. Až do morku kostí, a do poslední buňky jeho těla. Cítil se jako žíznivý, u studny, ze které se nemohl napít. 

Ale byli chvíle, kdy měl pocit, že jestli to neudělá, snad již zešílí. Úplně všechno, ho na ni totiž fascinovalo. Její lidský pach. Vůně jejího lůna. Její krve, i potu. Tlukot srdce, i tepu a její dech. Někdy měl pocit, že už jí zná téměř nazpaměť. Však podle tlukotu srdce, rozpoznal už, jak se cítí. Věděl, o čem sní, a co si myslí.

 Byl tak zabrán do svých myšlenek, že si ani nevšiml, když se náhle pod jeho trůnem, zjevila osoba. 

„K ďasu!" Zavrčel, když se rozzářil světelný proud, a pod jeho trůnem stála dívka. „Tys mi tady ještě chyběla!" 

„To je mi tedy přivítání. Nejsi rád, že vidíš svoji sestřičku?" Zašklebila se na něj krásná dívka, tak moc podobná jeho matce.

 „Rozhodla ses snad i ty, mě oblažit svou přítomností?!" zamračil se na ni, místo pozdravu, „Musím tě zklamat, ale zdá se, že začíná být v pekle nějak plno!" 

„Nepotřebuji snad pozvání, abych navštívila svého bratra." usmála se a změřila si ho pohledem. Takto zničeného, ho snad ještě neviděla. 

Ode dne, kdy převzal vládu zde, podsvětí, se změnil, ale nyní ho trápilo zcela něco jiného. A ona věděla co. Však byla světlonoš. A jako taková, mohla cítit i nejskrytější touhy nemrtvých. Před ní, je nemohl skrýt ani sám ďábel. Pomáhala tápajícím nacházet svou pravdu. Obracela nemrtvé, na víru, kterou ztratili.

 „Stýskalo se mi, Daemone," zkusila to jinak, „opravdu moc. Neříkej, že nejsi rád." Zatvářila se zničeně. Věděla jak na něj. Daemon nervózně poposedl a povzdychl si.

 „Samozřejmě, že jsem rád, Diano, že tě vidím, ale..." Zamračil se.

 „Ale nelíbí se ti, že ti vidím, až do žaludku? Že ano?"

 „Nic neskrývám! Nemusíš se namáhat! Nepotřebuji tvé služby, takže si na víru obracej někoho jiného!"

 „Poslala mne matka a Damián. A přišla bych i sama..., přeci cítím, jak se trápíš, Daemone."

 „Zřejmě budeš zaujatá, protože ďábla, netíží nic! Zapomněla jsi na to, čím jsem?! Jsem vládce podsvětí, sestřičko, a jako takového, mne pozemské touhy a potřeby míjejí! Nic necítím, už více, jak dvě stě let!" 

„Opravdu?" zamrkala a vystoupala k jeho trůnu. Sehnula se, a pak ho políbila na tvář, „Vážně jsi mi chyběl, bráško," usmála se a sedla si mu na klín. Objala ho kolem krku a Daemon si ztěžka oddychl, „takže jsi rád?" Povytáhla obočí, když se na něj podívala. 

„A no jo." Zabručel neochotně. Ale Diana věděla, že ano. Jen se ve své věčné samotě, obrnil proti všem projevům citu. A ona to chápala. Nechtěl se cítit zranitelný. 

Tu oba zaslechli jakýsi šramot. A Daemon divoce bušící Torvinino srdce. Tlouklo tak, jakoby ji mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Oba se podívali ke dveřím, ve kterých stála Torvin, a když je zahlédla, otočila se, a utekla. 

„Žárlí." Řekla klidně Diana. 

„Kdo?!" Vydechl téměř nesmyslně Daemon, dívajíc se ke dveřím. 

„No ta dívka. Miluje tě."

 „Asi tě klamou už tvé smysly!" vyprskl nervózně, „Ona je člověk! A já satan! Nemůže mě milovat!" 

„A přesto, tomu tak je," vedla si svou, „a ty..., miluješ ji!"