Torvin se ještě nějakou chvíli dívala za mizejícím jezdcem, když se ale otočila, vyděšeně vykřikla. Přitiskla se ke stromu, a zprudka vydechla. Stál před ní, v celé své kráse. Ve svém černém dlouhém plášti a kápi, a zpod kapuce se na ni díval pár rudých očí. 

„Můj..., můj pane?" vydechla a přitáhla si plášť ke krku. 

„Co pohledáváš zde, takhle v noci?!" zahromoval, „Neobeznámila tě Rebeka s pravidly, které nesmíš porušovat?!"

 „A..., ano, můj pane. Ale do zahrady smím."

 „Ne, ale v noci! Chci tě mít pod kontrolou, a když nejsem zde..." I když mu neviděla do tváře, tušila, že se na ni jistě opět mračí. Má snad strach o její bezpečnost? Její nevinná a romantická duše zaplesala.

 „Máte o mne strach, můj pane?" Vyjelo z ní snad úplně samo. Snad to ani nechtěla vyslovit, ale její myšlenky, byli rychlejší, než její rozum. 

„Strach?!" Zavrčel. Její nařčení, se mu vůbec nelíbilo. On necítí strach. Necítí nic. A už vůbec necítí nic, k této lidské dívce. „Víš, kdo jsem?! To ty..., bys měla mít strach. Ne já!" Zapátral v její tváři, ale k jeho údivu, strach nepocítil.

 Ano, její srdce bilo jako o závod, ale bylo to vzrušením. Nevěřícně si odfrkl. Jak to, že toto lidské nedochůdče, se před satanem netřese strachy? Jak to, že z ní cítí naopak touhu? Zhluboka se nadechl, a pocítil opět její pach. Pach vzrušení. A k jeho nelibosti, to vzrušovalo i jeho. Jako už několikrát, když to ucítil, měl co dělat, aby na sobě nedal nic znát. 

„Já ale nepociťuji strach, můj pane," odvážila se mu odporovat, „nebojím se vás, i když cítím, že se ho ve mě snažíte vyvolat." 

„Phe!" zahromoval, a vztekle praštil pěstí do kmenu, vedle její hlavy, „K ďasu! Vůbec bys neměla se satanem takto hovořit! Měla bys utíkat. Křičet a vzývat nebesa! Měl bych ti být odporný a připadat ti hrůzný a nestvůrný! Měla by ses mne bát tak, že se rozklepeš strachy, ale místo toho..." zprudka vydechl neuvěřením a zapátral v jejím obličeji. Místo toho, po něm touží.

 Poznal to. Podle její vůně. Podle jejích pohledů a tlukotu srdce. I dechu, který se nyní zrychloval tak, že zhluboka oddychovala. Ale nebylo to obavami, jak to znal. Bylo to touhou, a i jemu, se to líbilo. A to víc, než by si chtěl přiznat. 

Jeho tělo se znovu probudilo. Nacházel se ve své pravé podobě, a znovu se to stalo. Opět po ní prahl. Jenže tentokrát ďábel netoužil zabít. Netoužil ji uvrhnout do pekelného ohně, ani přivázat ke kůlu, aby navěky trpěla. Toužil úplně po něčem jiném, a to ho téměř vyděsilo. Toužil si ji vzít. Zmocnit se jejího těla. Vzít si její nevinnost a její čistou duši. 

Bránil se tomu už tolik dní, ale bylo to stále silnější. Jakoby se v něm probudilo něco, co neznal, a nedokázal se kontrolovat. Nedokázal ovládnout svůj chtíč. Však i on, toto cítil poprvé, za svůj předlouhý život. Poprvé, po více jak dvě stě letech, se satan toužil zmocnit lidské dívky tak, jak si nikdy ani nepomyslel, že je ďábel schopen.