Bylo již hodně pozdě v noci, a Torvin stále nedokázala usnout. Byla zde již nejméně čtrnáct dní, a musela si přiznat, že se zde cítila dobře. Ano, nacházela se v Carharu, v samotném pekle, ale přesto byla šťastná. Možná šťastnější, než tam nahoře. 

Rebeka jí ukázala i zahrady hradu, a byla udivena jejich krásami. Jakoby ta hrůza, kterou viděla, zůstala všechna za hradbami. Byli zde stromy, tráva, květy, a dokonce i nádherné, křišťálové jezírko. Jako kdyby toto nebylo peklo, ale ráj. Alespoň pro ni. Však ona za celý dosavadní život, poznala jen bídu a utrpení.

 Rebeka jí upozornila na několik pravidel. Nikdy nesměla vstoupit sama za hradby. Ale když si vzpomněla na hrůzy, co tam spatřila, nikdy by ji to ani nenapadlo. A pak..., nikdy nesměla sestoupit temným, kamenným schodištěm, do sklepení hradu, které se nacházelo u východní části hradeb. Tam se nacházel trůnní a přijímací sál, pro všechny odsouzené. A zrovna tam, rozhodoval ďábel, i jejich osudu. 

Zasnila se při vzpomínce na něj. Zřejmě by z něho měla mít strach. Určitě ano, ale ona cítila zcela něco jiného. Nedokázala to pochopit, ještě k žádnému muži nepocítila žádnou náklonnost, ale když se ocitl v její blízkosti on, rozbušilo se jí srdce. 

V jeho lidské podobě, byl krásný. Tak mužný, a když ho spatřila poprvé, téměř vydechla překvapením. Takto, na ni ještě žádný muž nezapůsobil. 

Ale i když v jeho pravé podobě pána podsvětí, byl děsivý, zjistila, že čím déle tady pobývala, už ji tak nepřipadal. Naopak. Přistihla se při tom, že by znovu ráda zřela jeho majestátnost. A znovu by ráda pocítila dotyk jeho rtů. 

Jenže jak se zdálo, on nebyl z její přítomnosti vůbec nadšený. Pokaždé, když se střetla s jeho pohledem, se díval tak, až ji přejel mráz po zádech. Ale i proti své vůli, se jí vždy rozbušilo srdce.

 Neměla by se divit, však byla odsouzenec na smrt, a jen kvůli Rebece, byla stále na živu. Jenže nepochopitelně pociťovala snad i žárlivost. A to by přec neměla. 

Neměla k tomu důvod, ale pokaždé, když si vedl milenku na pokoj, se jí rozbušilo srdce žárlivostí. Nejednou se přistihla při tom, jak ráda by byla v jejich kůži, a stala se jeho konkubínou. Vždy však rychle zahnala, tento svůj nepochopitelný rozmar. 

Jenže i nyní, když tak ležela na své posteli, a dívala se do stropu, myslela na něj. Ještě nějakou chvíli se převalovala, a pak se rozhodla, zajít do zahrad. Projít se, a snad zahnat myšlenky, které podivně svírali její lůno. 

Přehodila přes plátěnou noční košili dlouhý plášť a sešla schody do přízemí. Pak zadním vchodem vyšla rovnou na zahradu. Vydala se cestičkou mezi stromy, když zaslechla jí známí dusot kopyt. 

Schovala se za jedním ze stromů, a sledovala onoho černého koně, s jezdcem v černé kápi, jak se pomalu blíží. Nemohl ji vidět, tím si byla jistá. Však ani ona skoro v té tmě, si neviděla pomalu ani na špičku nosu. Vykukovala z poza stromu, a s bušícím srdcem sledovala, jak jezdec pomalu projel kolem ní.

 Neměla ani tušení o tom, že jemu nic nikdy nemůže ujít. Že slyší tlukot jejího srdce. Její dech. A že v té tmě, vidí tak, jak kdyby byl bílí den.