Daemon opřen hlavou do opěradla trůnu, s jednou rukou pod bradou, zamračeně sledoval Torvin s Rebekou. Uběhlo již několik dní, od chvíle, kdy vstoupila do jeho hradu, a vlastně nedělal celou dobu nic jiného. 

Stále byl zamračený a nevrlý. Na otázku, jen něco vždy zabručel, a kdykoliv jeho pohled spočinul na Torvin, mračil se tak, až z něj šel strach. 

Ne, že by byl dříve nějak zvlášť milý a vstřícný, ale poslední dny, to s ním bylo k nevydržení. Ale Rebeka moc dobře věděla, kde se onen problém nachází. Tím problémem, byla Torvin.

 Od chvíle, kdy si ji přivinul do svého náručí a políbil ji, nedokázal myslet na nic jiného. A jakoby ho k jeho nevrlosti ještě více naštvalo to, jak se dívky sblížily. Evidentně si rozuměli, a jak se zdálo, Torvin jakoby snad úplně zapomněla na to, kde se nachází. 

A oblečena v šat, který ji poskytla Rebeka, vypadala úchvatně. Byli to jednoduché šaty z režné látky, upnuty pod prsy na šněrovačku, a nějak nebezpečně odhalovali její vnady. 

„Ukážu Torvin zahrady," otočila se na něj Rebeka, „myslím, že bude uchvácena. Bude se jí tu líbit."

 „Nevidím jediný důvod, proč by mělo!" Zavrčel na ni a jeho oči sklouzly k dívce, která se ihned zarděla pod jeho pohledem. Seděla na druhém konci místnosti, ale její srdce bušilo jako splašené. 

Zjistil dokonce, že tlukot jejího srdce, má několik stupňů. Rozeznal tlukot, když spí. Když se stydí. Jinak tlouklo, když měla strach a jinak, když byla rozrušená. Dokonce dle toho poznal, když se jí něco zdá. A zjistil, že záleží i na druhu snu.

 Dokázal se lehce vloupat do její mysli, a zjistit, o čem se jí zdá, ale dle tlukotu srdce, už to ani nepotřeboval. Však celou dobu nedělal nic jiného, jak zkoumal její reakce. I frekvence jejího dechu, byla závislá na stavu její mysli. I to, zda se potila. Zda se třásla, nebo červenala. 

Byl tak uchvácen onou lidskou dívkou, že ho to samotného mátlo. A nesmírně štvalo. Rozčilovalo, a téměř se za to nenáviděl. A jí, samozřejmě. 

Dokonce zjistil, že když na druhý den, spatřila, jak si vede do svého pokoje jednu ze svých milenek, že její srdce bije tak, jak ještě nikdy. Onen tlukot ještě neznal, ale poznal, že není pro ni žádoucí. A dělalo mu to překvapivě dobře. 

Každý večer, tak, aby to viděla, si pak naschvál vybral jednu milenku, a když se její srdce roztlouklo, cítil jakési zadouctižení. Ani vlastně nevěděl, proč to dělá. 

Dříve bylo normální, že každý večer, nechal si poslat ženu, ale nyní to snad dělal proto, aby ona to věděla. A to ho mátlo. Vůbec to nechápal. Však večer před tím, když svou milenku provokativně odnesl v náručí, a její srdce, jí div nevyskočilo z hrudi, pocítil pocit uspokojení. Dokonce takový, že neměl pak ani na onu ženu chuť a poslal ji pryč.

 „Přeci bys byl rád, kdyby se jí tu líbilo ne?" Zamrkala na něj Rebeka provokativně, „Když tu s námi přeci žije..." pokrčila ledabyle rameny. 

„Dlouho nebude!" zavrčel, „Jednou se nabažíš svého domácího mazlíčka, a pak učiním to, co jsem měl udělat hned!"

 „Kdybych tě neznala, tak bych tomu snad věřila..., neříkej, že nejsi rád, že tu nejsme tak sami. Je to osvěžující, mít ji tu zde."

 „Osvěžující?!" skoro mu přeskočil hlas, „Necítím na tom vůbec nic osvěžujícího! Naopak!" vyprskl a vyskočil z trůnu, jak když do něj střelí, „Rozčiluje mě! Štve mě! Tak si svou hračku raději dobře hlídej! Mohl bych ji totiž vymazat z povrchu zemského!" Zakřičel a vyběhl z místnosti.