Darenovi oči sklouzly na pravou půlku jejího zadečku. Nemohl tomu uvěřit. Znamení bylo tak čitelné. Jasné, a nepopiratelně pravé. 

Již mnohokrát se za jeho dlouhý život stalo, že nějaká dívka, chtěla ono znamení falšovat. Z touhy a za honbou toho, dostat se do jeho přízně, udělali by skoro cokoliv. Jenže každá, do jediné, po té zhynula v jeho náručí. 

Coby pán pekel, nemohl se spojit jen tak s každou ženou. Jeho konkubíny a milenky, byli výhradně z řad upírů. Ty jediné, ho dokázaly uspokojit. 

Ale ani s nimi, se nikdy nelíbal. Ani to vlastně nepotřeboval. Stačilo mu, když uspokojily jeho tělo, nic víc. Každý jiný tvor, a hlavně člověk, zhynul by již při prvním polibku.

 „Je člověk," vydechl Daren nevěřícně, „to přeci není možné! Nemůže to být ona." 

Fascinovaně se díval na její zadeček, ale po chvíli se přistihl při tom, že onu značku už vlastně ani nevnímá. Její oblé půlky, byli pro něj jako magnet. 

Naštvaně si odfrkl. To se mu ještě nestalo. Za dlouhá století se mu nestalo, aby se při pohledu na nějakou ženu vzrušil. 

Jenže stačila její pouhá přítomnost. Její vůně, a znovu ho posedl ten podivný pocit u žaludku. Jakoby ho k ní něco táhlo tak moc, a on té síle nedokázal vzdorovat. 

„Je to ona. To je nesporné," zašeptala Rebeka vítězoslavně, „její znamení je pravé. A v ďáblově písmu je psáno..."

 „Tak dost!" přerušil ji Daren rozzuřeně, „nevěřím na osud. Ani na jiné báchorky o poutu a lásce. Ani ďáblovo písmo, mě nepřinutí něco cítit!" cedil skrz zuby, ale ani na moment neodvrátil zrak z jejího pozadí. 

Však měl najednou tak nutkavou chuť, ho pohladit. Tak moc, až se mu srdce znovu otřáslo. Pevně sevřel ruku v pěst, a zaryl nehty do dlaní, až mu vytryskla krev.

 „Tak se přesvědč!" nedala se odbýt Rebeka, „polib ji." 

Věděla, že je to riskantní, ale ona věřila, že je to opravdu ta vyvolená. Ta, která jediná, dokáže obměkčit satanovo srdce. A jejich polibek, by ho mohl přesvědčit. Protože jestli je to opravdu ona, nic se jí nestane. 

Rebeka vzala třesoucí se dívku za paži, a obrátila ji proti bratrovi. Poznala, že váhá.

 Hltal její tělo pohledem, a několikrát se zhluboka nadýchl. Nemohl popřít, i kdyby chtěl, že něco cítí. A i to, bylo zvláště výjimečné, protože jeho emoce, byly pevně zamknuty, v jeho mysli.

 „To nemůžu udělat." Vydechl najednou. 

„Proč? Jestli tomu nevěříš, a tudíž k ní nic necítíš, je ti to přeci jedno, zda zhyne ve tvém náručí." Odvětila Rebeka odvážně. I ona věděla, že si dovoluje proti pánu pekel příliš. 

Daren si jen ale k jejímu překvapení odfrkl. Měla pravdu. Věděl to. Ale právě to, ho děsilo nejvíce.

 Něco cítil, protože najednou zaváhal, zda to má udělat. Najednou dostal strach, že by ji opravdu usmrtil. Ale mělo by mu to být přeci jedno. Byla jedna z mnoha. Jedna z tisíců. 

„Podívej se na mě." Zašeptal. A když Diana pohlédla do jeho očí, úplně se ztratil. 

Jejich pohled se spojil, a oba začali zhluboka oddychovat. Byli tak blízko sebe, že ona přitažlivost, již neměla kam zmizet. 

Pak aniž by snad sám chtěl, natáhl ruku, a jemně se dotkl její tváře. Neucukla, jen se zachvěla pod jeho dotykem. Ale onen pouhý dotyk, byl jak rána bleskem.