Dianě se rozbušilo srdce. Najednou nedokázala zvednout hlavu. Dívala se na špičky jeho bot, které se pohnuly kousek směrem k ní. 

To co najednou cítila, nedokázala nijak definovat. Stál nad ní a věděla, že si ji prohlíží. Věděla, že procitl. Že jeho mysl zahalená temnotou, se konečně probudila. Ale najednou měla strach vzhlédnout.

 „Diano." Ozval se náhle jeho hlas, a jí se podlomila kolena. Kdyby neklečela, svezla by se k jeho nohám. Ten hlas. Poznala by ho vždy a všude. Byl tolik podobný hlasu satanovu a přesto tak jiný. Lidštější. Milejší a o stupínek více milující.

 „Můj..., můj pane?" vykoktala a nahlas polkla do země. Co když ji jen její smysly klamou? Co když její touha je tak veliká, že nalhává si něco, co není pravda.

 „Vzhlédni." Ozval se ten hlas znovu a Diana váhavě zvedla hlavu.

 Její oči se zalily slzami, když spatřila muže nad sebou. Byl přesně takový, jak si ho pamatovala. Jeho černé vlasy poletovaly okolo jeho tváře a jeho černé oči, ji propalovali pohledem. Byl oblečen v černou, rozhalenou košili, odhalující jeho vypracovanou hruď, černé kalhoty a vysoké boty. Na krku se mu houpal zlatý řetěz se znakem satanovým. Byl přesně takový, jak si ho pamatovala. Byl to nejkrásnější muž, jakého kdy spatřila. 

Nedokázala pochopit, jak při prvním setkání s ním, mohl ji přijít tak nebezpečný. Jak jí tehdy mohl nahánět hrůzu, když nyní sotva popadla dech. 

„Nejsi to ty, kdo by měl klečet u mých nohou, Diano," zašeptal a vztáhl k ní ruku. Když mu ji váhavě podala a postavila se, zadíval se jí zpříma do očí a jemně, ji třesoucí se rukou pohladil po tváři, „ale já." Vydechl a poklekl.

 Položil pravou ruku na svou hruď a sklonil hlavu. Diana moc dobře věděla, co ono gesto znamená. A věděla, že někdo jako on, činí ho poprvé v životě. Znamenalo bezmeznou oddanost. Věrnost a víru, až za hrob.

 Dívala se na klečícího muže u jejích nohou a plakala. Ne však bolem, ale radostí. Sám satan klečel před ní, a prosil o její lásku. Samotný vládce Carharu, se zcela vydal do jejích rukou. 

Cítila se najednou tak slabá, že její nohy odmítli svou poslušnost. Svezla se vedle něho a tehdy se jejich oči setkali.

 „Darene." Zašeptala a odvážila se ho konečně dotknout. Jeho tvář byla mokrá od slz, ale usmíval se. Po prvé za jeho život, se usmíval štěstím. 

„Miluji tě, Diano. Miluji tě více, jako svůj věčný život. Mé srdce buší jako splašené. Má mysl, je čistá a tak plná lásky. A má černá duše..." odmlčel se a zatřásl hlavou k odporu, „s tou já dokáži žít, i milovat. Dokáži, jen když budu vědět, že to dokážeš též." Pohladil ji po vlasech a zapátral v jejím obličeji. S bušícím srdcem čekal na svůj rozsudek.

 „Můj bože! Dokáži všechno na světě, jen když budete se mnou. Jen když mne budete milovat. Miluji vás, můj pane, a to se nikdy nezmění."

 „To jméno přede mnou nevyslovuj!" zatvářil se Daren na oko rozmrzele. Pak se na jeho tváři rozlil úsměv, přivinul si ji do náručí a hladově spojil své rty s jejími.

***

Po 25 letech

 Daren z Carharu přivinul svou milovanou ženu do svého náručí, jako každou noc. Byl šťasten. Nikdy si nedokázal ani představit, že zrovna jeho, vládce podsvětí, může něco takového potkat.

 Snídal s ní, obědval i večeřel. Popil vína z korbelu. Každou noc ji svíral ve svém objetí a nedokázal se jí nabažit. Miloval ji více jako svůj věčný a nesmrtelný život. A ona milovala jeho. Stále mladá, krásná a nesmrtelná, jako on.

 Byl jen jeden důvod, k jeho smutku. Jen jeden, ale o to více bolestivý. Jeho syn Daemon. 

Byl zrozen v jeho temné říši a právě ona, byla mu souzena. Od chvíle, kdy Damián převzal vládu nad Almionou, se změnil. Pouto bratří bylo přetrženo a Daemonovu duši pohltila nicota. Temnota, a jeho tak čistá duše, se navždy pohroužila do temných hlubin Carharu.

 *** 

Tak poslední kapitola. Doufám, že jste si ji užili, stejně jako já, a že se vám líbila. Budu vděčná za zpětnou vazbu.

 A poslední odstavec, jak jste jistě pochopili, je příprava na pokračování knihy. Pakliže budete mít zájem.

 Děkuji za komentáře a hvězdičky. Neskutečně si toho vážím.

 Irena Sena