Satan se podíval zničeně na své syny. Damián i malý Daemon, se s každým dnem, stále více dožadovali své matky. A on nevěděl, co jim odpovědět.

 Diana se rozhodla na jeho příchod, čekat v Elfrídině chatrči v lese. Řekla mu, že její odhodlání je neměnné a sečká jen jeho příchodu. 

On, ale váhal. Už jen představa toho, že by o ni přišel, ho děsila. Nedokázal si vůbec představit, že by tu najednou nebyla. Chápal její důvody, ale ač se snažil sebevíc, nedokázal na sebe vzít znovu svou lidskou podobu, ani si na nic vzpomenout. Uběhl již celý měsíc, on ale věděl, že stále to oddalovat nedokáže. 

„Maminka říkala, že jsi nemocný," zamračil se malý Damián, sedící na jedné jeho noze, „že musíme počkat, až se uzdravíš. Znamená to, že už jsi zdraví?" Jeho malá očka se zabodla do satanovy tváře.

 Satan se pohroužil do jeho mysli a udiveně povytáhl obočí. Jeho malá hlavička, došla evidentně k závěru, že nepřítomnost jeho matky, způsobila nemoc. Nedokázal pochopit, že tu najednou není a on, jeho otec, se na to jen dívá a nic nedělá.

 „Tak proč něco neuděláš?" pokračoval Damián neúnavně, „proč necháš maminku samotnou. To ona by tobě nikdy neudělala." Znovu se na něj zamračil a popotáhl. 

A satan si uvědomil, že má pravdu. Zprudka vydechl a pohladil oba syny po vlasech. Nemělo smyslu, déle odkládat nevyhnutelné. Nemělo smyslu se bránit svému osudu. A jestli jeho osudem je navždy trpět, tedy ať. 

„Postarej se o Daemona." Zašeptal a postavil je oba na zem. Pak zmizel.

V mžiku se ocitl u tůně, před kterou právě seděla Diana. Byla temná noc a jen měsíc osvětloval hladinu a mýtinu okolo ní.

Satan se zastavil ve stínu stromů a zhluboka vdechl její vůni. Srdce se mu rozbušilo, když zaslechl její pláč. Stýskalo se jí po něm. Plakala, protože jí chyběl. 

Stále nemohl ale pochopit to, že toto křehké stvoření, jemné a čisté, jako padlí sníh, může milovat právě jeho. Nejtemnějšího démona na světě. Samotného satana.

 Za svůj předlouhý život, nikdy lásku nepotřeboval. Nic necítil. Jeho temná duše, bylo vše, co potřeboval. Však díky ní, ho ani nic netrápilo. Neměl svědomí, ni výčitek. Neznal ani bolest ani žal. A pak přijde ona, a vše se rázem změní.

 Takovou bolest, co nyní pociťoval, nedokázal přirovnat k ničemu na světě. Snad jen k věčnému utrpení, v jeho temné říši. K věčné trýzni těla, i duše. Ale ani ta, by zdaleka nedosahovala takového rozměru. Tím si byl jist. 

A byl si i najednou jist, že jí, ublížit nedokáže. Nikdy. Že o ni nedokáže přijít. Však jeho srdce pukalo žalem. Jeho vnitřnosti se bouřily a jeho temná duše, jakoby ho celého stravovala zevnitř.

 „Diano?" zašeptal, když se ocitl dva kroky za ní. Popotáhla, ale ani se nevylekala. Jen k němu vzhlédla, a utřela si uslzenou tvář. 

„Přišel jsi vyplnit svůj slib?" vydechla, „přišel jsi mne zbavit mého trápení a trýzně?" Satan polkl a přejel její tělo pohledem. 

„Ano!" řekl, a v jeho obličeji náhle nebylo znát žádných známek emocí.