Diana věděla, že musí něco udělat. Cokoliv, co by přimělo satana k tomu, aby se jí otevřel. Už nedokázala snášet dlouhé dny, týdny a měsíce samoty. Neutuchající touhu a smutek. Cítila se jako prázdná nádoba. Ale jen on, ji mohl naplnit štěstím. 

„Můj pane..." vydechla, když jednoho dne stanula pod jeho trůnem. Poklekla a sklonila hlavu, aby mu neviděla do tváře. Byla si totiž jista, že jinak by to udělat nedokázala. 

Jeho pohled vypovídal o všem, co cítí. Díval se na ni s takovou láskou v očích, že nemohla pochybovat. Ale přesto, se rozhodl žít bez ní.

 „Přišla jsem za vámi s prosbou, můj pane." Zašeptala. 

„Vše je předem splněno." Řekl, nespustiv oči z její křehké postavy.

 Diana se postavila a konečně se mu zadívala do očí. Jejich pohledy se na moment setkali a tehdy i satan pochopil, co chce udělat. Četl její myšlenky. 

Nevěřícně rozšířil oči a zprudka vydechl. Jeho srdce se rozbušilo jako na poplach, už jen při té představě. 

„To..., to nemůžu." zamračil se na ni a ztěžka se opřel do opěradla svého trůnu.

 „Řekl jste cokoliv, můj pane, a já se již rozhodla. Nedokáži žít vedle vás, a vědět, že mě již nikdy neobejmete. Nepomilujete. Že nikdy nebudete můj," sklonila hlavu, aby neviděl, že ji slzy tečou po tváři, „vím, že je to ve vaší moci, můj pane. Vezměte si moji nesmrtelnost. Vezměte si můj život, protože bez vás, nemá žádnou cenu." 

Satan pevně stiskl své vidle v dlani. Jeho oheň se rozhořel ještě více. Vůbec si nedokázal představit, že by o ni přišel. Už jen pouhá ona představa, ho zabíjela. 

„To po mě nemůžeš žádat!" zašeptal nevěřícně, „naše děti..." 

„Jejich chůvy, se o ně postarají," řekla statečně, „vy..., se o ně postaráte. Miluji je více jak svůj život, ale trpím, můj pane, a i pro ně bude lepší..." nedopověděla. Slzy se jí nekontrolovatelně spustily z očí.

 A ani satanův výraz nevypovídal o tom, že by s tím byl smířen. Několik dlouhých a nekonečných vteřin bylo ticho. Dívali se na sebe a mlčeli. Pak satan naštvaně udeřil vidlemi do země. 

„Chceš mne opustit?!" vykřikl, snažíc se o pevný tón hlasu. Kdo ho ale znal, poznal, že dalo mu to více práce, nežli by sám chtěl. Diana jen přikývla, již nedokázala ze sebe vyloudit jedinou větu.

 „Řekl jste cokoliv, můj pane, tedy budu věřit, že mi vyhovíte." Uklonila se a otočila se k odchodu.

 Kráčela od jeho trůnu směrem ke dveřím, a cítila ve svých zádech jeho pohled. Plakala a srdce ji bolelo, ale věděla, že nemá na vybranou.

 Satan vždy, držel slovo. Vždy. A toto, byla dle ní, jediná možnost, jak obelstít jeho mysl. Jak ho přimět k tomu, aby jednal. Jen doufala, že jeho láska k ní, je tak veliká, jako její.