Byla hluboká noc a Diana spala hlubokým, leč nepokojným spánkem. Svírala svou dceru v náručí a její sny bloudily ve vzpomínkách. 

„Darene!" vykřikla ze spaní, ale neprobudila se. A satan vzhlédl od okna a povzdechl si. 

Bylo to již tři měsíce, co porodila jeho třetí dítě. Dceru, tak moc podobnou ženě, kterou zbožňoval. A jako každou noc, tak, aby to nevěděla, celou tu dobu se chodil dívat, jak spí.

 Sedl si vždy pod okno do dřevěné židle a ve svém náručí houpal důkaz jejich lásky. Malá Diana byla stejně nepokojná, jako její matka, když ji ale vzal do náručí, spala klidně až do brzkého rána.

 Pak ji položil zpátky vedle její matky a nepozorován odešel. Zmizel vždy dříve, než se stačila Diana probudit. 

Té noci, spala ovšem Diana nepokojně. Celou tu dobu se převalovala a vzdychala jeho jméno. A satan s bolestí v očích, se na to díval. 

Tak moc toužil ji sevřít ve svém náručí. Zlíbat její tvář. Hladit její vlasy. Probudit se vedle ní a milovat se s ní tak dlouho, dokud by oba nepadli vysílením.

 To štěstí, bylo mu ale odepřeno. Jeho lidská podoba se nevrátila, a on sám nevěděl proč. Věděl ale jediné, že coby vládce pekel, to bylo naposledy, kdy se s ní spojil. 

Již nedokázal snést představu, že by ji jakkoliv ohrozil. Přicházel tedy pouze v noci, aby to nevěděla. Nechtěl ji dávat plané naděje. Nechtěl ještě více jitřit již tak, hluboké rány. 

On byl sám ďábel, a nikdy to nezmění. Nemůže se vyvázat ze svého osudu, ale ona ano. Ona má stále na vybranou. 

Když se Diana znovu zachrula, zvedl se ze své pozice a položil spící dítě vedle ní. Pak ji něžně pohladil po vlasech. Tak, aby se nevzbudila. Přejel prstem po její tváři. Nahlas polkl, když se jeho srdce mocně rozbušilo do jeho hrudi. 

„Miluji tě, Diano." Zašeptal, a ještě několik dlouhých vteřin, se na ni díval. Pak se otočil, ale ještě než zmizel, zarazil ho její hlas. 

„Darene?!" 

Již pouhý zvuk jeho jména, z jejích úst zdál se mu jako rajská hudba. Zarazil se v pohybu, ale neodvážil se na ni podívat.

 „Neodcházej, prosím!" zasténala a posadila se, „stýská se mi po tobě." Její hlas byl podbarvený pláčem. A již to vědomí, že pouhá jeho přítomnost, působí ji bolest, ho znovu utvrdila v tom, že není její lásky hoden. 

„Omlouvám se," zašeptal a konečně se na ni otočil, „neměl jsem to dělat. Vůbec jsem tu neměl být," řekl téměř zoufale, „působím ti bolest. Již pouhá má přítomnost, vhání ti slzy do očí."

 „To, že odcházíš," zašeptala Diana, „to je důvod mého smutku. Potřebuji tě. Potřebuji tě tak moc, až to bolí." Satan zoufale zatřásl hlavou k odporu. Za nic na světě si nedokázal připustit, že právě on, by ji mohl udělat šťastnou.

 „Můj pane!" vykřikla Diana, když se satan znovu pohnul k odchodu, „miluji vás. A to že mne odmítáte, mne zabíjí. Cožpak to nevidíte?!" 

„Ničí tě tvá láska ke mně, Diano. Tvá láska k někomu tak temnému a děsivému, jako jsem já. To já, jsem zdrojem tvého neštěstí. Já jsem tvá zkáza a tvůj zmar. Jsem ztělesněním zla, Diano. A někdo takový, není hoden lásky." Dořekl to, a zmizel jako mávnutím proutku dříve, nežli Diana stačila cokoliv říci.